Lucie: Je mi 35 a zatím nechci dítě. Okolí mnou opovrhuje

Já vím, že pokud chci jednou rodinu, nemůžu to odkládat donekonečna, ale zatím se na to prostě po žádné stránce necítím. Vlastně jsem ráda, že jsem neměla dítě ve třiceti, ačkoli kdysi jsem ho právě do takového věku určitě chtěla porodit. Zpětně vím, že bych dneska byla naštvaná zatrpklá ženská, kterou by mrzelo, že si kvůli dětem nic neužila. 

Pocházím z malého města, jako teenager jsem skoro nikam nesměla, a tak jsem si svobodného života začala užívat až na vysoké škole v Praze. Jenže jsem brzy začala chodit s jedním přítelem a za dva roky s druhým, takže jsem si té svobody zase tolik neužila. Vlastně jsem se jen přestěhovala z rodičovské domácnosti do jiné a nevyzkoušela si moc radostí studentského života i naprosté samostatnosti. Možná jsem na ni tehdy ani neměla. 

Najednou mě samota začala bavit

S Pavlem jsem chodila přes čtyři roky, náš vztah byl už dost vyšumělý, cítili jsme to oba. Já začala snít o dítěti, které by to změnilo, on to vyřešil tím, že si našel milenku. Nakonec se zachoval fér, řekl mi to místo toho, aby mi lhal. Ale byla to pro mě rána, několik měsíců jsem byla úplně mimo a myslela si, že se z toho nikdy nevzpamatuju. 

Pak mě to ale začalo bavit. Najednou jsem měla spoustu času na věci, o kterých už jsem si myslela, že se mě prostě týkat nebudou. S kamarádkami jsem chodila pařit, jezdily jsme na dámské víkendy nebo na exotické dovolené, bavilo mě, že se kolem mě začali točit muži. Já, která jsem si vždycky myslela, že mohu mít sex jen s mužem, kterého miluju a vedle kterého bych chtěla zestárnout, jsem si najednou uměla užít i lásku na jednu noc. 

Po čase jsem zase začala s někým chodit, ale už jsem se vztahem nenechala tolik spoutat, protože jsem najednou měla spoustu přátel a známých, kterým jsem se chtěla taky věnovat. Přítel to akceptoval, vydrželi jsme spolu dva roky. Teď momentálně nikoho nemám, ale popravdě řečeno – zase tolik mě to netrápí, vím, že se zase nějaký muž objeví. 

Už chci vnouče!

Štvou mě ale stále častější dotazy na téma, zda bych se neměla usadit, vdát se, mít děti. Když se zeptá někdo, kdo o mně nic neví, je mi to celkem jedno, ale od kamarádek, s nimiž jsme dřív společně protančily noc, mě to zaráží. A korunu tomu dává moje máma, která mi už navrhuje, zda si nechci podat seznamovací inzerát. Nebo mluví o tom, že by jí nevadilo, kdybych se stala svobodnou matkou, že by mi s dítětem pomohla. 

Ukazuje mi fotky svých kamarádek s vnoučaty a vyčítavým hlasem říká, že by si už zasloužila taky nějaké. Jsem jedináček, takže po nikom jiném to chtít nemůže, ale je to vážně moje povinnost? Když jsem se s mámou chtěla pustit do debaty na tohle téma, řekla mi, že jsem sobec a že mnou opovrhuje. Část kamarádek zase přichází s hrozivými scénáři o neplodnosti. 

Já netvrdím, že děti chtít nebudu, třeba už za dva roky, ale zatím prostě ne, vždyť se příští rok chystám s partou na tři měsíce do Afriky. 

Lucie, Praha