Malé versus velké: Jak vychovávat sourozence s velkým věkovým rozdílem
Jaké to je, když do rodiny k velkým dětem přibude malé dítě? A je rozdíl, zda jde o vlastního nebo nevlastního sourozence? Všechno může proběhnout nečekaně hladce, ale je rozhodně třeba dát si pozor na některá rizika.
Věřili byste, že se vaše dospělé dítě dokáže skoro do krve pohádat se čtyřletým kvůli tomu, kdo bude mít míček a že na vás oba budou křičet, že si začal ten druhý?
Mému nejstaršímu dítěti je osmnáct let, nejmladšímu pět měsíců. O velkých věkových rozdílech mezi sourozenci tedy něco vím. Taky vím, že to je někdy skoro idyla a jindy chůze po minovém poli. Některé nuance vztahu velkých a malých dětí mě navíc nepřestávají udivovat.
„Nové dítě se může stát jakýmsi spojovacím prvkem rodiny – nebo taky naopak,“ říká psycholožka Eva Hradilová z pražské polikliniky Medicon. Obzvláště citlivé téma se z narození nového malého dítěte může stát v takzvaných patchworkových rodinách, kde s mámou či tátou, případně s oběma, žijí jejich děti z předchozích vztahů.
Přesně taková je naše rodina. Dnes skoro pětiletý syn Bartoloměj se narodil, když bylo mým synům jedenáct a třináct let, zatímco přítelovým dětem bylo dvanáct a čtrnáct. Mé děti s námi žijí trvale, přítelovy půlku měsíce, protože mají střídavou péči – je proto jasné, že nový sourozenec znamenal velkou změnu pro všechny z nich. A to k nám před necelým půlrokem přibyla ještě ani ne půlroční Josefína.
A nebude mě v noci budit?
Pamatuju si dodnes, jak velké děti reagovaly, když jsme jim řekli, že budou mít nového sourozence. Naštěstí nijak dramaticky. Těžko jsme mohli čekat, že okamžitě projeví nadšení, protože už takhle jich bylo dost a minimálně podvědomě musely vědět, že to kromě výhod v podobě toho, že je vždycky někdo po ruce pro zábavu, přináší i všelijaká omezení.
Nejstarší chlapec se zeptal, zda to neohrožuje výši jeho kapesného, dalšího zajímalo, zda ho mimino nebude v noci budit, a jediná dívka mezi našimi dětmi prohlásila, že pokud to bude kluk, stěhuje se k mámě. Nadšení projevoval pouze nejmladší, který řekl, že se na sourozence těší, ale podezřívám ho, že mu to velel instinkt. Věděl zkrátka, čím mě potěšit.
Přitom právě s ním pak narození sourozence nejvíc zamávalo, i když si to možná ani neuvědomil. Ačkoli ho od dalšího sourozence dělil jen rok a od mimina celých jedenáct let, na jeho chování se celkem jasně odrazilo, že přišel o svou pozici nejmladšího dítěte, které ledacos uhraje na roztomilost a prostě na to, že jsou všichni starší než on. Naštěstí se jeho negativní emoce neobrátily vůči bratrovi – je skvělá chůva a dokáže se o něj starat i dlouhé hodiny – ale vůči mně, což nebylo vždycky příjemné. Nejspíše se tu změna v jeho sourozenecké pozici sešla s nastupující pubertou, což mu velelo, aby mě na veřejnosti shazoval, či dokonce urážel a podobně. Naštěstí už ho to snad přešlo.
Kupodivu když loni přibyl další novorozenec, s velkými dětmi už to moc nehnulo. Asi si zvykly a taky už mají – více než před několika lety – svůj život. Dva kluci jsou dospělí, dalším dvěma dětem je skoro 16 a 17.
Patchworkové komplikace
Celkově si však naše rodina může gratulovat, protože podle psycholožky Evy Hradilové může v rodinách, v nichž je více dětí z různých vztahů, nadělat příchod dalšího sourozence pěknou paseku. „Situace v nich je mnohem komplikovanější od samotného základu. Kombinace dětí z různých manželství, nevlastních i vlastních sourozenců i zasahování druhých rodičů vytváří prostor pro mnoho konfliktů,“ upozorňuje s tím, že hrozí zklamání očekávání, nespokojenost, žárlivost na všech stranách i prosté nepochopení.
Tohle všechno zažil pětatřicátník David z Brna. Na jedné internetové diskusi si stěžoval, že jeho bývalá žena brání tomu, aby s ním dvě společné dcery, obě žákyně prvního stupně, sdílely radost z jeho nového dítěte. „Holčičky u nás byly každý druhý víkend, a ještě každou středu a na nejmladší sestřičku se vždycky hrozně těšily. Jenže pak přišly s tím, že to vlastně jejich sestra není a že si maminka nepřeje, abych o ní takhle mluvil. A že už je mám asi méně rád, protože s novou holčičkou trávím více času než s nimi,“ posteskl si bezradně. Pochopil, že jeho exmanželka se o jeho dalším dítěti nevyjadřuje před dcerkami moc hezky, ale také mu došlo, že s tím asi mnoho neudělá, protože ona za sebou právě měla rozchod s přítelem a nejspíše jí bylo líto, že on má na rozdíl od ní novou rodinu. A tak se snažil dívkám alespoň vysvětlit, že na jeho vztahu k nim se nic nezměnilo. Psal také, že by rád v létě bral na dovolenou všechny tři své děti. To může i podle psychologů napomoci upevňování vztahů mezi sourozenci z takto složitých rodin, ale vyžaduje to pochopení od druhého rodiče, který je v ten moment tak trochu mimo hru. A to měl zmíněný David štěstí, že jeho přítelkyně pro změnu nic neměla proti jeho dětem z dřívějšího vztahu, protože to je potenciální zdroj dalších problémů.
„V patchworkových rodinách je žádoucí, aby partneři dokázali mít pochopení a toleranci pro děti druhého partnera, aby respektovali nároky a potřeby všech dětí a podporovali také osobitost všech členů rodiny a vzájemnou úctu,“ doporučuje psycholožka Hradilová.
Některé rady samozřejmě platí i pro klasické rodiny. Je například potřeba se vyhnout tomu, aby starší sourozenci museli přejímat rodičovské povinnosti, měli ty mladší stále „na krku“, či dokonce nesli zodpovědnost za výchovu a péči o mladší sourozence, protože rodiče jsou třeba příliš zaměstnaní. „Samozřejmostí je nesrovnávat děti, vyhnout se zraňujícím poznámkám, vyčítání a tak dále,“ dodává psycholožka. Protože to, že budou mít další dítě, je rodičovským rozhodnutím, a i když se dotkne všech členů rodiny, těžko můžete od starších dětí očekávat, že budou sdílet vaše nadšení a že budou mít pochopení pro všechny nové povinnosti. Důležité je s velkými dětmi ještě před příchodem nejmladšího sourozence mluvit o jejich očekáváních.
Mám jedno dítě radši než druhé. Co mám dělat?
Každá máma by měla své děti milovat naplno a nedělat v lásce žádné rozdíly. To zní přece logicky. Jenže svět není ideální a takhle to někdy zkrátka…celý článek
Na druhou stranu – chybou by bylo to, kdyby se snad rodiče chtěli ostatním dětem nějak revanšovat či omlouvat za to, že si dopřáli další dítě. A to platí i tehdy, pokud se situace trochu zvrtne a velké děti začnou na to malé žárlit nebo jsou na ně prostě naštvané, protože jim bere věci, ničí věci a ruší je křikem. I to se může stát. Pokud odrostlé potomstvo mladšího sourozence občas okřikne, nic se neděje. Pokud by se ale do jeho výchovy položilo příliš vehementně, hrozí překlopení sourozenecké role do rodičovské, a to určitě není žádoucí. Rodiče také musí zakročit, pokud by velké děti malému ubližovaly, bily ho či nějak trápily.
Vezměte ho mezi vrstevníky
„Malé dítě ve společnosti dospělých nebo výrazně starších osob může být někdy zvyklé na neustálou pozornost. Bude se také dobře orientovat v komunikaci se staršími, může přebírat zájmy starších sourozenců. Pokud se však stýká se svými vrstevníky, lze tyto nevýhody redukovat,“ dodává Eva Hradilová.
Jinými slovy: berte benjamínka mezi jeho vrstevníky, i když máte pocit, že po nich zatím netouží, protože jen tak se naučí spolupracovat, nebo naopak soupeřit s ostatními dětmi. Tohle ho se sourozenci, kterým bylo v době jeho narození osm devět a více let, nečeká. Takové děti se podle psycholožky Hradilové k malému dítěti chovají podobně jako dospělí, dovedou je konejšit, pečovat o ně, hovoří na ně jiným hlasem a ubývá sourozenecká rivalita. A nejmladší sourozenec je přesně tak bere – jako menší dospělé. Proto je tak důležité dopřávat nejmladšímu i pobyt ve světě odpovídajícím jeho věku, aby vám doma náhodou nevyrostlo malé přemoudřelé dítě, které bude mít problém zapadnout mezi stejně staré kluky a holky ve školce či později ve škole.
Na tomhle momentálně pracujeme u nás doma. Protože syn skvěle vyjde se všemi lidmi od dvanácti let výše, ale malých dětí se vlastně pořád tak trochu bojí.