Když dítě nechce do školky: Pomohou rituály i spolupráce s učitelkou
Zažíváte každé ráno dramatické scény, protože váš raubíř odmítá odejít do školky? Ne vždy musí být za jeho stávkováním vnější strach. Často se stává, že dítě vlastně ani nemá problém s paní učitelkou či spolužáky, ale jen je pro něj těžké se oddělit od maminky, se kterou bývalo zvyklé být každý den doma. Poradíme vám, jak s touto situací naložit.
„V praxi zažívám situace, kdy rodiče jsou nešťastní z toho, že dítě nechce chodit do školky či do školy dosti často. Ve skutečnosti ale nemusí jít o to, že se dítě něčeho bojí zvenčí, ale spíše je pro něj těžké se oddělit od maminky (nebo tatínka). Stěžují si potom na bolest bříška nebo opakují, že chtějí zůstat doma.
Příčinou může být stále ještě příliš pevné citové připoutání k matce, od které se dítě nedokáže oddělit, aniž by to v něm vyvolalo pocity úzkosti nebo vnitřní nejistoty. V počátečních týdnech či měsících jsou tyto separační obtíže zcela pochopitelné a měli bychom k nim takto přistupovat. Každý začátek je těžký, pro malé i velké děti, a dokonce i pro nás dospělé,“ říká PhDr. Mirka Chmelíčková, klinická psycholožka a psychoanalytická psychoterapeutka, která se dlouhodobě věnuje dětem i dospělým.
Podpořte schopnost krátkodobé separace
Když ovšem ani po týdnech dítě svůj postoj nezmění a nelze jej nijak uklidnit před odchodem do školky, zaměřte se na praktické postupy v odbourávání tohoto problému. Podle doktorky Chmelíčkové může pomoci psychoanalytická psychoterapie, která se zaměřuje na citovou vazbu, kterou má dítě se svými rodiči, a samozřejmě také na jeho vnitřní svět. Malé dítě nám často nedokáže přesně říci důvody, proč se mu do školky nechce, zkrátka kvůli tomu, že ještě nedokáže přesně popsat své vnitřní pocity. A právě somatické projevy jako třeba opakující se bolesti bříška jsou jeho jediným prostředkem, jak nám sdělit, že se v něm perou protichůdné a těžko snesitelné pocity.
I šťastné děti mohou vyvolávat ranní scény
„Myslím si, že rodiče ranní scény unesou lépe, když si sami pro sebe řeknou, že musí dětem dopřát čas na potřebnou adaptaci. Je také důležité, když si jako rodiče uvědomíme, že i naše malé děti mají nárok na blbou náladu. Je užitečné postarat se o to, abychom se dítěti předchozí večer věnovali třeba pravidelnými rituály, jako je krátké čtení pohádky, povídáním o tom, co hezkého dítě druhého dne ve školce či škole zažije, na co se těší. Také ráno je důležité vyhnout se časovému stresu a zbytečné nervozitě, kterým se někdy těžko bráníme a které celou situaci pak zhoršují,“ domnívá se psycholožka.
Problémy mohou přijít i po čase
Někdy děti reagují zvýšenou separační úzkostí po určité době jakoby najednou, když už si na mateřskou školu dobře zvykly. „Potom občas s rodiči zjišťujeme, že se v životě dítěte či rodiny něco zásadního změnilo. Třeba se v rodině narodí mladší sourozenec a pro staršího je těžké opouštět maminku, která je doma s miminkem. Setkala jsem se i s případem rodiny, ve které byla matka vážně nemocná – a dítě se ji bálo opustit z tohoto důvodu. Takže nejdříve hledejme důvody, které můžeme odstranit či mírnit my sami,“ domnívá se doktorka Chmelíčková.
Když dítě není ještě zralé
Opravdu mnoho dětí prožívá nástup do školky velmi emotivně. Často pak ale rodiče od učitelů slýchají, že jakmile zmizí ze dveří, dítě se zklidní, začne si hrát s ostatními a smutek je pryč. „Pokud se ale dozvíme, že naše dítě pláče po našem odchodu, je smutné a dlouho se trápí (zvláště se to stává mezi třetím a čtvrtým rokem), je možné, že na školku ještě není dostatečně připravené, není ještě dost citově zralé. Pak bychom měli uvažovat o delší adaptační fázi na školku či o zkrácení pobytu, kdy je v cizím prostředí. Aktivně se vyptávejte pedagogů na to, jak se vaše dítě během dne ve školce či škole chová, co ho baví, co mu dělá radost nebo s čím má potíže. Některé informace vás mohou překvapit,“ radí doktorka Chmelíčková z České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii.
Kdy navštívit psychologickou poradnu?
V situaci, kdy se nám nedaří vlastními silami ani s pomocí pedagogů vzniklou situaci změnit či mírnit a máme pocit, že jsme zkusili, co jsme mohli, a jsme bezradní, bychom se měli obrátit na zkušeného dětského psychologa, který s dětmi i rodiči pracuje nejen poradensky, ale také psychoterapeuticky. Podle paní doktorky rodiče i jejich děti často více než zaručené rady potřebují podporu a pochopení pro své snažení. Někdy potřebují také odbornou pomoc v tom, jak lépe porozumět křehkému světu vnitřních potřeb dítěte.
Tohle se může hodit! Podívejte se, jak naučit malé dítě obléknout si bundu nebo mikinu: