Není moc velké na dudlík, plenky a kojení? Není! Dost bylo moralizování

"Jak dlouho to budete ještě dělat?" zeptal se mě někdo, když jsem kojila svou dvouletou dceru. "Není na to už moc stará?" pokračoval... "Ne, není. Děkuji za optání," opáčila by maminka a blogerka Annie Reneau. 

Zvídavých a lehce útočných dotazů dostává Annie stále více. "Ještě stále nechodí na nočník, co?" zeptal se jí kdosi, když její dceři byly čerstvě tři roky. "Není už moc stará na plenky?" pokračoval zvědavec. 

"Ne, ale díky za váš zájem," vzkázala na webu scarymommy.com všem podobným rýpalům Annie.

Podobné otázky dostává tahle maminka neustále, ani je nemůže spočítat. "Lidé se ptají, zda není dítě příliš staré na pití z lahve, dudlík, jízdu v kočárku, sezení v nákupním košíku v supermarketu... A pozor, tím seznam nekončí: Jak je možné, že školáci spí s dečkou nebo nočním světýlkem a na halloweenskou koledu chodí převlečení teenageři? Skandál!" vyjmenovává maminka Annie. "Nějak mi to uniklo, ale ony existují oficiální věkové limity pro různé činnosti?" ptá se. 

A my s ní naprosto souhlasíme. Asi se shodneme, že dítě, které už mluví v souvětích, vypadá s dudlíkem v puse trochu divně. Ale proč by měli moralizovat zrovna sousedé nebo náhodní kolemjdoucí? Co jim je sakra do toho? Navíc třeba netuší okolnosti, proč některé děti se nechtějí zbavit svých návyků. 

Teenager, který spí s plyšovým medvídkem v posteli, možná trpí úzkostmi a tohle mu prostě pomáhá. Holčička, která sedí v nákupním vozíku, třeba vypadá starší, než ve skutečnosti je. Dítě, které stále věří na Ježíška, má třeba jen bohatou fantazii. A osmiletá holčička, která spí s rodiči v posteli, možná jen pochází z kultury, kde je to prostě běžné. Tak proč to odsuzovat? 

Tohle na ně platí: Proč nefunguje, když dětem říkáte, ať neběhají a neskáčou:

Nedávno jsem tu psala o tom, proč nespíme s dětmi v jedné posteli. Byla to jen má osobní zkušenost, žádný návod na šťastný život, jak jsem tam i psala, a schytala jsem to ze všech stran. Jaká jsem to máma? A chudák moje dítě... Proč jsem si ho pořizovala? V ústavu by se mělo líp. Dámy, proberte se. Za prvé to bylo psáno lehce s nadsázkou, za druhé nám to tak vyhovuje, tak co? Já vás také nekritizuji, že vy to děláte jinak. 

Nikdo z nás totiž nemá právo soudit, co je pro dítě nebo jinou rodinu dobré a co není. Každý jsme jiný. A i když naše děti s námi nespí v jedné posteli a nekojila jsem je do tří let, nejsem špatná matka. 

A malá rada na závěr: Až někdy uvidíte dítě, které vám bude připadat tak, že už je na tu či onu věc staré, nemoralizujte. Uvědomte si, že nevíte spoustu souvislostí, abyste si utvořili celistvý obrázek. Není třeba nemocné či postižené? Netrpí úzkostmi nebo nočními děsy? 

Každé dítě má jiné tempo. A i když vám připadá, že se vyvíjí pomaleji než jeho vrstevníci (nebo třeba to vaše nejšikovnější dítě), nakonec je dožene. Znáte snad nějakého zdravého dospělého člověka, který má neustále dudlík a plenku? 

Pokud nejste profesionální psycholog, který důvěrně zná dětskou psychiku a i jiné rodinné okolnosti, není důvod k tomu, abyste říkali, že je dítě na něco už moc velké! Není!