Děti závislé na cukru: Od kdy mají dostávat sladkosti? V roce, v pěti, nebo nikdy?
Patříte k rodičům, kteří nějakou tu sladkost neřeší a bonbon klidně dají i ročnímu dítěti, nebo váš potomek do tří či dokonce pěti let dostává maximálně sušené ovoce? Odborníci jako v mnoha jiných případech i tady většinou doporučují zlatou střední cestu. Cukry neboli sacharidy dětský mozek potřebuje, ale existuje mnoho zdrojů.
„Na sladkou chuť cukru si děti velmi snadno zvyknou. Znají ji už z kojení, protože mateřské mléko je sladké, a budou ji vyžadovat i nadále. Problém je, že konzumace sladkostí pak může z jejich stravy vytěsnit potraviny důležité pro vybudování a udržení zdraví, správného růstu a vývoje. Dítě, které se nají sladkostí, pak už prostě nemá hlad,“ podotýká Věra Boháčová, nutriční terapeutka z Fóra zdravé výživy.
Já mám před očima scénu, kterou jsem nedávno viděla v jeslích u své dcery. Jedna z holčiček pravidelně bojkotuje oběd a pravidelně čeká na maminku, která jí v jednu odpoledne přinese koláček. Samozřejmě že holčička neobědvá, ví, že když nic nesní, přijde sladké, které jí jako chuť lahodí mnohem více než bulgur s červenou čočkou. Tady vznikají ty nelásky k zelenině, luštěninám, když jako náplast na domnělý hlad nabídneme to první, co máme po ruce.
Sladkosti chutnají většině dětí. Jen na nás, abychom s tím počítali. „Potraviny obsahující cukr jsou často zdrojem velkého množství energie, která, pokud není využívána ideálně pohybovou aktivitou, se musí někde projevit. A projeví se tím, že se její přebytky uloží v těle. Jinak než v podobě tuku to tělo ani neumí, takže děti tloustnou," ukazuje Boháčová na další nebezpečí.
Cukr ve sladkostech je navíc záludný i v tom, že mnohdy nejde do dětského bříška sám, ale bývá obklopený ještě dalšími nepotřebnými nebo nevýhodnými látkami. Třeba tukem, protože o něm zase potravinářský průmysl dobře ví, že zintenzivňuje chuť a lahodnost.
S čím máte sladké spojené vy sama? Zavřete oči a představte si ten příjemný pocit, když se zakousnete do čokolády. Máte hned lepší náladu a úsměv na tváři?
Proč? Protože v dětství jsme téměř všichni dostávali sladké jako bolestné a taky za odměnu. Sladké se v českých rodinách vžilo jako nástroj motivace či odměny a často je spojeno se zajídáním emocí. O tom vám roční kojenec jistě vyprávět nebude, ale pokud pláče a vy mu jako „náplast“ dáte sušenku, protože na tu se zaručeně rychle usměje, stane se pro něj sladké přesně tím, čím zají své trápení. V roce, v pěti i ve dvaceti letech pak taky může stát na váze, dívat se na metrákovou hranici a brečet, že sladké neumí ukočírovat.
Chcete si přečíst více o tom, jak vzniká závislost dětí na cukru? Přečtěte si to ZDE