Dva příběhy babiček: Jedna nesmí své vnouče ani vídat, druhé zůstala vnučka na krku
Foto: Shutterstock.com
18. prosince 2016 06:00Pavla čekala na první vnouče. K překvapení všech se ale na roli babičky těšila zbytečně. Snacha jí totiž odmítla vnoučátko půjčovat. To Blanka má opačný problém. Těžko říct, která je na tom hůř...
Příběh první: Snacha mi sebrala vnouče
...Autor: Shutterstock.comKdyž mi syn oznámil, že se svou novomanželkou čekají miminko, byla jsem štěstím bez sebe. Nemohla jsem se dočkat, až budu babičkou na plný úvazek. Už jsem si představovala, jak budu drandit s kočárkem a skotačit v parku. Těhotenství probíhalo podle plánu, a tak než jsme se nadáli, s otevřenou náručí jsme přivítali na světě zdravého vnoučka Jáchyma.
Už už jsem se chystala do porodnice, když mi syn oznámil, že snacha si v nemocnici nikoho nepřeje a že se dokonce dočetla, že by mělo být dítě v období šestinedělí v kontaktu jen se svými rodiči. Vůbec jsem nemohla pochopit, že celých šest týdnů vnouče neuvidím! Snažila jsem se ale situaci chápat, hormony jsou rozbouřené a jako prvorodička jednala snacha nejspíš unáhleně.
Po více než měsíci jsem miminko konečně viděla. Mohla jsem si ho ale pochovat jen asi na dvacet vteřin, a i tak na mně spočíval snašin nedůvěřivý pohled. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jsem vychovala už čtyři děti, ale nic nezabíralo. Ptala jsem se proto syna, jestli je všechno v pořádku, a on potvrdil, že je všechno, jak má být a že jsou všichni moc šťastní.
Z celé situace jsem byla smutná. Měsíce plynuly a já viděla vnouče jen na rodinných oslavách. Podle slov mé snachy bych mu totiž o samotě cpala samé sladkosti a nechala ho dívat se na televizi. Ona sama je totiž přísnou zastánkyní biostravy a malého Jáchymka nechává si hrát jen s dřevěnými hračkami.
Proti její výchově bych nic neměla a určitě bych jí režim potají nenarušovala. Ať si myslím, co chci, má Jáchymova maminka na svůj styl právo. Ona ale byla za každou cenu přesvědčená, že bych vnoučka prostě zkazila. Po roce mi syn u sklenky vína přiznal, že se jeho manželka potýkala s poporodními depresemi a že se mu zdá, že se situace moc nelepší… Poradila jsem mu, ať se obrátí na odborníka, ale on se na mě utrhl, že si přece nevzal blázna.
Nedávno mi mladí oznámili, že očekávají dalšího potomka, a já se modlím, aby se situace konečně zlepšila. Po porodu nejspíš snacha nebude vědět, kam dřív skočit, a babička by se jí konečně mohla hodit. V rodině jsme spolu vždycky skvěle vycházeli, tak doufám, že o další vnouče už nepřijdu…
Čtenářka Pavla
Příběh druhý: Starám se o vnučku více než její máma
...Autor: Shutterstock.comVždycky jsem se těšila, až budu svá vnoučátka pořádně rozmazlovat. To je totiž na babičkování to nejlepší – děti máte jen občas a můžete si je naplno užít. Moje dcera se ale do rodičovství nijak nehrnula. Měla dlouholetého přítele, bylo jí přes třicet a práce jí slušně vydělávala. Argumentovala mi tím, že si zvykla na svůj luxusní život a že na dítě prostě nemá čas.
Pak se ale stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Dcera omylem otěhotněla a po dlouhém přemlouvání se rozhodla si dítě nechat. Těhotenství proběhlo v pořádku až na to, že chodila do práce i v devátém měsíci a chovala se, jako by ani žádné miminko přijít nemělo.
Já ale doufala, že až porodí a poprvé si svou dceru pochová, mateřské pudy se v ní určitě probudí. Po porodu ale žádná euforie nepřišla. Dcera byla dost vyčerpaná a dostavily se i poporodní deprese.
Snažila jsem se o obě maximálně starat a v prvních týdnech jsem se k nim raději i nastěhovala. Toho se rodiče malé Klárky chytli. Dcera byla přesvědčená, že se o miminko postarám lépe než ona a že ji dcerka vlastně ani nepotřebuje… Jakmile bylo po šestinedělí, začala zase pracovat, a já se tak stala maminkou na plný úvazek. O malou Klárku jsem pečovala téměř čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu a dceři i jejímu velmi zaměstnanému příteli to více než vyhovovalo.
Měsíce ubíhaly a já si s Klárkou vybudovala takřka mateřský vztah. Dcera se naplno vrátila do práce a neváhala mi vnučku nechávat klidně i několik dní a nocí za sebou. Dnes jsou Klárce tři roky a u maminky často brečí, že chce zase k babičce. Rodiče ji sice zasypávají drahými dárky, ale to se nikdy nevyrovná láskyplnému objetí. A já se obávám, že se situace jen tak nezlepší…
Čtenářka Blanka
A místo závěru? Někdy se to změnit nedá
...Autor: Shutterstock.comA jak to vidíme my? Kdybychom nechtěli být až moc mravokární, napsali bychom, že na podobné naschvály nebo zanedbávání vlastních potomků je život trochu krátký. Na druhou stranu se podobné chování nedá zlomit násilím, protože lidskou povahu není tak snadné změnit.
Související články
