Alena vypráví: Rodiče nás rozhádali, manžel se postavil na stranu tchyně

Bylo mi pětadvacet, když jsem potkala svého budoucího manžela, brali jsme se po třech letech, když jsem čekala dvojčata. Všechno vypadalo báječně, neměli jsme problémy s bydlením ani s penězi, pronajímali jsme si byt v centru Brna, kde jsme oba pracovali. Také těhotenství probíhalo bez problémů, děti se narodily skoro v termínu a zdravé. 

Zvládali jsme to i během mé mateřské, kdy jsem pracovala na částečný úvazek z domova, zatímco muž chodil do práce, ale aspoň občas si mohl dovolit home office. Měli jsme se fajn, syn i dcera nám dělali radost. Ale tehdy se nám poprvé začala do života vměšovat tchyně.

Dělala to vlastně už předtím, ale bylo to nenápadné a mně to přišlo spíš milé. Než jsme se vzali, hodně jsme cestovali, byli jsme třeba měsíc v Jižní Americe nebo Indii, a když jsme chodili do práce, vyráželi jsme alespoň každý víkend někam a ani večer jsme nebyli moc doma.

Tchyně s tchánem tak měli jen omezený manévrovací prostor, jak se o nás zajímat či jak nám organizovat život. Ale když byl čas, jezdili k nám s hotovým obědem, tchyně nám sem tam něco přerovnala, tchán vyčinil muži, že není dost kutil, a tu a tam něco u nás doma opravil. Jinak nám ale do života nemluvili. 

Přistěhujte se blíž, budu vám pomáhat, slibovala tchyně

To se po narození dětí začalo hodně měnit. Nejdříve na nás tlačili, abychom se z pronajatého bytu odstěhovali blíže k nim, na kraj Brna. Dodnes toho rozhodnutí lituji, ale nakonec jsme přesně tohle udělali – kvůli dětem, aby to bylo blíž do přírody. Koupili jsme na hypotéku větší byt na kraji města. 

Na cestování nebylo s dvěma malými dětmi tolik pomyšlení, občas jsme někam vyrazili, ale zvláště během týdne jsem byla s dětmi často doma. A tchyně u nás začínala být pečená vařená – že "mi musí pomáhat s dětmi". Ve skutečnosti jsem ale musela běhat i kolem ní a ona mě ještě kritizovala, co se péče o děti či domácnost týkalo. Dobře, občas vzala děti ven nebo si s nimi hrála, ale celkově mě to spíš vyčerpávalo. 

Když jsem si na to stěžovala muži, zastání jsem ke svému překvapení nenašla. Řekl mi, že bych měla být ráda, že se nám jeho matka snaží pomoci, místo aby se věnovala svým koníčkům. Ona bohužel žádné neměla, takže jejím koníčkem se stala naše rodina. Do toho jsem já začínala být nešťastná z toho, že nemám čas na nic jiného než na děti a práci po večerech, zatímco muž se svých zálib nevzdal, a tak například začal o víkendech vyrážet do skal s kamarády. 

Maminko, tady máte klíče

Snažila jsem se to probrat s mužem a on místo toho, aby se mnou hledal nějaké řešení, začal to probírat s matkou, která mi pak domlouvala, že takhle by se dobrá manželka chovat neměla. Že ona, když měla malé děti – manžel má ještě mladší sestru – byla taky doma a že je to tak v pořádku. Čas od času dorazila i s tchánem, který se taky nerozpakoval přisadit si. Můj muž u toho vůbec nebyl, už skoro nechodil domů před šestou. 

Když byly dětem tři, šly do školky a já se těšila, že se náš život vrátí k normálu, ale to se vůbec nestalo. Manžel třeba bez konzultace se mnou dal svým rodičům klíče od našeho bytu, aby k nám "maminka mohla kdykoli přijít a necítila se jako cizí". Takže jsem se vracela do bytu, kde tchyně vařila večeři pro nás – respektive pro svého syna, protože já "mu ani pořádně neuvařím". Tchán si u nás četl noviny. Udělala jsem pod jejich dozorem nutné domácí práce a cítila se hrozně, protože tchánovci odcházeli, až když se manžel vrátil. S ním už skoro nebyla rozumná řeč, naopak – on, takový cestovatel, čím dál častěji navrhoval, ať o víkendu jdeme na návštěvu k rodičům, pokud se zrovna nechystal někam s kamarády. 

Poslední rok už jde všechno do háje. Strašně jsme se pohádali, když manžel přišel s nápadem, že s jeho rodiči pojedeme na dovolenou. To jsem odmítla, takže vzal děti a jel s nimi a rodiči sám. S tchyní i tchánem jsem se několikrát otevřeně pohádala, manžel se na jejich stranu postavil i před nimi a já se cítím zoufalá. Oba už otevřeně mluvíme o rozvodu – já tvrdím, že v takovém uspořádání nedokážu žít, manžel namítá, že jsem nevděčná. A rovnou mě varuje, že bude chtít děti do střídavé péče, pokud je nebude chtít do péče výlučné. Protože s tou by mu přece maminka pomohla. 

Alena, Brno