27. týden: Boj o záchod v divadle a oslava Dne matek
Každou druhou neděli v květnu kupuji své mamince kytičku. A ani letos tomu nebylo jinak. Co ovšem bylo jiné, bylo překvapení od manžela. Naprosto nečekaně mi přinesl kytku ke Dni matek. A protože mi těhotenské hormony pracují na plné obrátky, neskutečně mě to dojalo. A rovněž donutilo k zamyšlení, jaké to asi bude příští rok.
Podle toho, jak mě všichni straší, si možná ani nestihnu uvědomit, že nějaký Den matek je, a budu ráda, když už ve tři odpoledne nepadnu únavou, jak mi to hororově popisují kamarádky. Upřímně nevím, jestli tomu všemu mám úplně věřit, protože třeba má máma si dobu, kdy se mnou byla doma, nepamatuje zase tak černě. Nebo čas ty negativní vzpomínky vymazal a nechal jen ty hezké?
Čím dále jsem v těhotenství, tím méně vlasů mám na hlavě. Vlasy mi vypadávají opravdu ve velkém. Už se bojím i k hřebenu jen přiblížit. A vlastně ani ten hřeben není potřeba. Vlasy mi padají i samovolně. Stačí jen, abych chvíli někde poseděla, a už je na mně a okolo mě spousta blonďatých vlasů. Mám obavu, že jestli to půjde dále tímto tempem, tak budu rodit holohlavá. I vzhledem k tomu, jak ze sebe a všeho možného jen sbírám vlasy, rozhodla jsem se pro razantní zkrácení vlasů. Nový střih je tak variací na asymetrický bob, přičemž vzadu jsou vlasy opravdu velmi kratičké a vepředu končí pod bradou. Na to, že jsem ještě před pár měsíci měla vlasy téměř po zadek, jsou tyto mé návštěvy kadeřnice v těhotenství dosti výraznými proměnami image. Razantní sestřih je ale zároveň velmi praktický při péči o malé mimino, tak uvidíme, jestli si právě tuto praktičnost budu pochvalovat i za tři měsíce, až budu ráda, že mi na mytí vlasů stačí jen desetina času toho, co bylo potřeba předtím.
Boj o toaletu v divadle
O víkendu vyrážíme s rodiči do divadla na představení rockové opery Jesus Christ Superstar. Mám tenhle netradiční muzikál velmi ráda a už jsem viděla jeho několik provedení na divadle i v televizi, a tak jsem velmi zvědavá na tuto verzi. Naštěstí máme sedadla v první řadě, kde je hodně prostoru pro nohy.
Dalším plusem je, že prozíravě sedíme na konci řady, protože jsem se ve svých představách děsila toho, jak uprostřed nejnapínavější scény zvedám půlku řady ze sedadel, jen abych si mohla odskočit. K mému překvapení jsem ale obě poloviny představení zvládla bez těchto odskoků. I když pravda, vždy o přestávce to byl trochu boj a nervy, jelikož Murphyho zákony platí dokonale! Ten den totiž byla výjimečně v provozu jen jedna dámská toaleta. Na celé divadlo! Už tak obvyklá fronta před toaletami pro ženy se tak ještě významně znásobila. Stihnout ji vystát během těch dvaceti minut byl nadlidský úkol. A ne, opravdu nikoho nenapadlo pustit mě. Ano, realita soudržnosti…
