34. týden: Výlet za všechny peníze aneb když nemůžeš, přidej
Když jsem od manžela dostala pod stromeček vstupenku na prohlídku vily Tugendhat, byla jsem nadšená. Už dlouho jsem se chtěla podívat na interiéry, které tolik obdivuji a znám jen z fotek. Jako menší potíž jsem ale vnímala to, že při rychlém propočítání jsem zjistila, že bych měla do Brna cestovat na konci osmého měsíce. Pokud vůbec do té doby budu ještě 2v1.
Každopádně jsem byla odhodlaná, že jestliže na tom budu zdravotně v pořádku, cestu do Brna a prohlídku absolvuji i v takto pokročilém těhotenství. Přeci jen to asi pravděpodobně bude poslední výlet před porodem.
Takže vizi bychom měli, ale jaká byla realita? Prohlídku jsme měli naplánovanou na pátek a já už od pondělí nervózně kontrolovala předpovědi počasí, které hlásily, že parné léto bude lámat rekordy minimálně do konce týdne. Oproti většině lidí mi tyto vyhlídky radost nedělaly. A ano, i v pátek ráno, když jsme vyjížděli, už slunce pořádně zářilo. Cesta autem byla v pohodě díky klimatizaci a častým zastávkám na benzínkách a především jejich toaletách.
Ovšem příjezd do Brna, které aktuálně prožívá svou asi největší rekonstrukci všech možných ulic v centru, byl doslova horor. Jedna uzavírka střídala druhou, obě naše navigace byly bezradné a my taky. Už jsme nevěděli, jak se k cíli dostat. A navíc vše nasvědčovalo tomu, že jsme se dostali do pořádné zácpy. Hodinová rezerva, kterou jsme si pro jistotu dali, se tak pomalu začínala vyčerpávat. No nic, prohlásil manžel s tím, že budeme muset auto nechat někde na chodníku a k vile dojít pěšky. Podle navigace to má být prý jen 700 metrů. S povzbuzujícím mrknutím, že to zvládneme v pohodě dojít, jsme vystoupili z auta (při jehož parkování jsme už dopředu počítali s tím, že až se vrátíme, budeme na něm mít botičku nebo vzkaz od policie. Holt ale jiná cesta nebyla) a vydali se do kopce.
Když nemůžeš, přidej
Asi co dvě minuty funění při výšlapu do šíleného kopce jsem se manžela ptala, kolik metrů ještě. To jsem ale neměla dělat! Asi po 500 metrech totiž navigace znovu přepočetla trasu a nás mělo čekat ještě dalších 1500 metrů. Vtom se ve mně probudily těhotenské hormony a já myslela, že se tam přímo na ulici rozbrečím. Za prvé se mi neuvěřitelně chtělo na záchod, za druhé jsem cítila, že jsem zpocená až na záda a další kilometr a půl do kopce nevyběhnu, a za třetí jsem si představila, že jsem přes půl roku čekala na tuhle prohlídku, kvůli které jsme jeli až do Brna, a teď ji nestihnu a nebude to ani mou vinou.
Zastavila jsem se a začala nadávat (zatímco se mě manžel snažil uklidňovat, což mě ještě více vytáčelo). Asi po minutě jsem se znovu nadechla a vykročila velmi rázným a rychlým krokem s tím, že jsem tohle všechno neabsolvovala pro nic za nic a že se přeci nesmíme vzdát. V tu chvíli jsem si vzpomněla na dvě věci. Na to, co říkal Emil Zátopek, že když nemůžeš, přidej a pak že za pár týdnů už budeme rodiče, kteří by měli děti vychovávat vlastním příkladem. A co bychom to byli za příklady, když bychom se vzdali. Navíc, naše malá bojovnice je důkazem toho, že se dají vybojovat věci a situace, kdy vám nikdo nevěří a nedává šanci. Ještě se ani nenarodila a už teď mě inspiruje. Věděla jsem tak, že i kdybych teď ze sebe měla vypustit duši, musím udělat vše pro to, abychom to stihli. A hlavně jsem si řekla, že musím věřit.
A víte co? Ono to zabralo. Sice jsem celou cestu proklínala dopravní situaci v Brně jako špaček a vletěla jako velká voda do restaurace s tím, co jim mám dát, aby mě rychle pustili na záchod (pobavený personál i místní štamgasti tak mají další vtipnou historku k dobru), ale prohlídku jsme stihli. Sice jsme na ni dorazili o deset minut později, ale ochotný personál nám to prominul a my se mohli s vypláznutými jazyky přidat k malé skupince návštěvníků obdivující tento architektonický skvost. A dokonce ani tu botičku jsme nedostali. Někdy se vážně vyplatí optimisticky věřit…