Eva (39): Chci dítě, ale přítel ne. Budu vdanou starou pannou?

Nikdy jsem po dítěti netoužila. Tedy abyste rozuměli, to „nikdy“ znamenalo období mezi dvaceti a třiceti. Možná se mi to moje pohrdání vzdychajícími kamarádkami nad kočárky a kupováním oblečků a hrkávek, když se někomu „něco“ narodilo, vymstilo, možná, že si mám počkat na tu pravou dobu. Momentálně si ale říkám, jestli se spíš nemám poohlédnout po tom pravém...

S Robinem se známe čtyři roky, žijeme spolu dva roky a o dítěti jsme začali mluvit zhruba před rokem. No, začali…  Začala jsem mluvit já. Robin má z předešlého vztahu dceru a vím, že rozvodem se svou ex trpí ve skrytu duše dodnes, i když se hrdinně tváří, že je mu to už všechno lhostejné. Jenže handrkování o dceru, které po rozvodu trvalo skoro rok, její počůrávání se v šesti letech a dívčina skrytá nenávist vůči mně mají za následek to, že se mě Robin jednoho večera při sklence vína zeptal, zda nebude lepší, když zůstaneme bez závazků, pěkně na hromádce, se slušnou hromádkou peněz, které vydělává. 

„Jsi blbá, že s tím nesouhlasíš, topíte se v penězích, každý měsíc můžete být na jiné dovolené, barák ti nechal postavit, na co se budeš před čtyřicítkou nervovat s děckem, víš, jak ti to rozhodí plány?“ klepala si na čelo moje pragmatická sestra, když jsem jí brečela do telefonu. Je matkou tří, dle mého, lehce rozcapených dětiček, které jsou věčně u naší mámy, která chudák zase pro změnu brečí do telefonu mně, že své podařené vnoučky už nemůže zvládat.

Sestřička mě nahlodala asi na měsíc. Měsíc se nedělo nic, Robinovi jsem přestala cokoliv na téma společné dítě předhazovat, a tak byla doma pohoda. Jenže po měsíci se vrátilo všechno do starých kolejí. Najednou mě začaly dojímat reklamy na plenkové kalhotky a mléčnou výživu. Mě, která nesnášela infantilitu a byznys s dětskými produkty?! A do toho ta sobota. 

Seděli jsme s Robinem v restauraci na palubě jedné lodi, pili víno a ďobali do ukrutně drahé ryby a jen tak mezi řečí se mě zeptal, jestli si ho chci vzít. Klárka, jeho dcera, s tím souhlasí. No tak to je báječné, že nám Klárka požehnala, to abych dojetím skočila přes palubu, říkalo mi mé ironické já. Jenže to mé druhé, zoufale mateřsky vyprahlé varovalo: Aha, takže svatba, ale zbytek života jen prázdné manželství nenaplněné dětmi? To vážně chceš?

Ano, řekla jsem mu ano. Takové to zdvořilostní, za které mi na prstě přibyl krásný briliantový prsten. Mohl to být jeden z nejkrásnějších večerů, jenže nadšení a radost nikde. Sakra, kdybych věděla, že touží jako já po rodině, aspoň po jednom dítěti! Ví, že mi táhne na čtyřicet, že už moc času nemám, a sází na to, že mě umlčí aspoň jedním dívčím snem. Velkolepou svatbou. 

Je říjen, v lednu nás čeká svatba snů v Thajsku. Zaobírám se přípravami, zkouším si překrásné šaty v salonech a nechávám kamarádky obdivovat zásnubní prsten i dar od Robina, který jsem dostala předem – letní domeček na jednom malebném chorvatském ostrůvku. Usmívám se, ale nemám na to, řešit s nimi tak intimní věc, totiž touhu po miminku. Stejně by té staré cynické „antimateřské“ Evě nevěřily. 

A já se jemu – mojí velké lásce, kterou fakt miluju – bojím říct, že s ním po zbytek života žít bez dítěte nemůžu. Že mu to po celý jeho zbytek budu pořád vyčítat a při pohledu na jeho dceru budu žárlit coby vdaná stará panna. Šílená představa, která bolí jako čert. Ještě mám pořád čas vycouvat. Odejít a najít si někoho, kdo bude po dítěti toužit jako já. Jenže upřímně? Mám šanci?

Eva, České Budějovice