Horory má vždy ráda ta nejroztomilejší holčička ze třídy, říká spisovatel Gareth P. Jones

Je to součástí mého tvůrčího procesu, protože když začínám psát nějakou knížku, tak přemýšlím, jak by asi zněla, kdyby se podle ní natočil film nebo televizní seriál. Zajímá mě, jaká hudba by k tomu hrála a jaká by byla ta titulní píseň. Pokud je má knížka podivná, tak také hledám nějaké podivné akordy a nějaký zvláštní zvuk.

Zajímavá otázka. Knížka, o které se bavíme, je o dvojčatech, které se vzájemně pokoušejí zabít. Lidé se mě velice často ptají, jestli mám sestru nebo bratra a jestli trávím čas tím, že se je pokouším zabít nebo jestli jsme se nepokoušeli zabít vzájemně jako malé děti. Chci vás ujistit, že to není autobiografie. Tyhle nápady prostě mám. A kde se berou? To se těžko popisuje. Myšlenka prostě přijde a já začnu psát. A většinou to vychází z nějakého pocitu a pak se z toho vyvine zápletka nebo příběh.

Ano, mám bratra. Je to starší bratr, a jelikož jsem byl mladší sourozenec, mým úkolem bylo otravovat. Takže pokud měl někdo někoho zabít, tak by asi zabil on mě, ale na to je příliš hodný.

Vlastně nemám konkrétního člověka, na kterého bych myslel, když píšu tyhle knížky. Píšu je pro sebe. Pro sebe jako čtenáře a pro sebe jako kritika. Na druhou stranu píšu už deset let, takže mám jistou představu, kdo jsou moji typičtí čtenáři. A to mi pomohlo vyřešit jeden problém. A to problém mých oblíbených témat – zabíjení, vražd a smrti. Protože když jsem začal psát, tak jsem se trochu obával, byl jsem opatrný, ale když vím, že je to oblíbené téma, tak se toho tolik nebojím. A vím, že k tomu existuje apetit.

To se těžko odhaduje. Co vím, tak u nás v Británii jsou to děti, kterým je deset, jedenáct let. Ale to mi pořád neodpovídá na otázku, co je to za osobnost. Jaký typ čtenáře? Například, když přijedu do školy a dělám tam nějakou velikou besedu a pak se dětí zeptám, co rády čtou, tak většinou zvedne ruku ta nejroztomilejší holčička ze třídy a řekne, že má ráda horory a knížky o zabíjení (smích). Takže těžko říct, o jakou povahu jde.

Ano, občas mluvím s rodiči, kteří mají jistou obavu, ale nestává se to tak často. Ve skutečnosti rodiče i učitelé pořád hledají něco, co děti vůbec přiměje číst, takže pokud něco takového objeví, je to důvod k oslavě. Vlastně my všichni se na tato témata díváme v televizi, neustále o tom něco čteme. Zabíjení a smrt jsou velice častými tématy. Není to tak neobvyklé a já samozřejmě myslím na to, že píši pro děti, takže se k tomuto tématu snažím přistupovat tak, aby to bylo úměrné jejich věku.

Vždycky jsem věděl, že chci psát příběhy, časem z toho vyšlo, že jsem začal psát pro děti. To bylo v průběhu let, kdy jsem dělal i různá vystoupení. Prostě jsem pochopil, že takový je můj osud, že musím psát dětské knížky. Zajímavé je, že to není otázka jen toho psaní, že je to i o nějakém zapojení, komunikaci s dětmi při navštěvování škol, to vše je pro mě velice důležité, je to taková moje vášeň, srdeční záležitost.

Humor, ten je strašně důležitý. A myslím si, že u dětí je obzvlášť důležitý. Já osobně si myslím, že den, kdy se člověk nezasměje, vůbec nestojí za to. Pro mě osobně jde vždy o rovnováhu mezi něčím temným a něčím vtipným. Humor podle mě nemůže chybět v žádné knížce. To je ta část, která ji dělá zajímavější. Na druhou stranu bych měl problém, kdybych si měl sednout a napsat něco, co je jenom vtipné. Vždy se to musí vyvážit s něčím závažnějším, s něčím temnějším....

Mám dvě děti, Herbiemu je sedm let a Autumn jsou tři roky. Herbie už umí trochu číst, ale čte moje knížky pro mladší děti, které nevyšly v češtině. Je takový můj první čtenář, kritik. Řekne mi, co funguje, co nefunguje. Pokud jde o tříletou Autumn, tak té ukazuji své obrázkové knížky. Ona si je strašně rychle přisvojí a pak se hádáme, čí je to vlastně knížka a kdo ji napsal.

Co vám přijde na výchově dětí nejtěžší?

To je těžká otázka. Je velice aktuální. Mám takový příklad. Včera mi volala moje žena a říkala mi, že má starosti o našeho syna, že je takový nesvůj. Dokonce prý plakal. Trápilo ho, že není nejchytřejší, nejrychlejší, nejlepší. Měl pocit, že nevyniká. Vždycky se prý najde někdo lepší, než je on. To se stává i mně, že si připadám, že nejsem dost dobrý. Moje manželka je ale skvělá, protože se stará o emoční gramotnost našich obou dětí. Samozřejmě, že budou mít problémy, všichni máme celý život nějaké problémy. Ale je důležité, že umějí vyjádřit, co je trápí. A mají pocit, že o tom smějí mluvit, umějí to popsat a nestydí se za to. A to z nich dělá lepší osobnost. Pokud dokážeme dětem dát jistotu, že o svých problémech mohou mluvit, tak jim to velmi pomůže. 

(Smích). Ne, zatím ne. Vypadá to, že jsou oba velice tolerantní. Hlavně Herbie, který je o čtyři roky starší. Nejspíš to souvisí i s tou emocionální gramotností, o které jsme se bavili. On byl vlastně první, který své sestře řekl, že ji má rád. Zato Autumn je hrozně divoká. Ona je jak požár. Ale bratr s ní má velikou trpělivost. Je to pro něj takový test a zvládá ho na jedničku.

Až na to bude připravený, až bude chtít. Tohle je taková zajímavá věc, rodiče pořád zajímá věk, ale dítě se na nic takového neptá, tu knížku si prostě vezme a přečte si ji. Třeba chce číst něco o nindžech nebo mimozemšťanech, třeba chce číst něco temnějšího pro trošku starší věkovou skupinu. V podstatě až na to bude připravený a bude mít chuť, tak ji dostane. A to je skvělé na knížkách. Když ji člověk čte, ať už dítě nebo dospělý, a zjistí, že ho to nudí, děsí nebo je to na něj moc, tak ji prostě zavře a jde číst něco jiného. S televizními pořady to tak není. Tam jsme schopni u toho všichni sedět a dokoukat to do konce, i když se nám to nelíbí, děsí nás to nebo je to špatné. S knížkou má člověk tu moc, že ji může zavřít a jít dělat něco jiného.

Knížky, o kterých se bavíme (Zrada rodu Trnhoffů, Dědictví rodu Trnhoffů - pozn. autora), nejsou tak děsivé. Kletba rodu Bardulfů ta je trochu jiná. Ta má náhlý a docela brutální konec v mnoha významech. Lidé mi docela často píšou, že se jim to nelíbí a že si vymysleli svůj vlastní konec. A já jim říkám, to je v pořádku. S tím koncem si můžete dělat, co chcete.

Odjakživa jsem rád četl spoustu různých žánrů, ale hodně mě bavily dobrodružné příběhy. Jedna konkrétní knížka, která asi nemá český překlad, jmenuje se The Phantom Tollbooth od Nortona Justera. Měl jsem ji moc rád a teď ji čtu svému synovi. Je taková šílená. Je tam bláznivý příběh, možná bláznivější než jsou ty moje příběhy, což mě trochu zahanbuje, protože bych si přál také něco takového napsat. Taková moje ambice (smích).

Autor dětské literatury Gareth P. Jones se proslavil jako tvůrce knižního seriálu Dragon Detective Agency (nominován na Waterstone's Book Award). Nejznámější je jeho komiksová gotická kniha The Considine Curse, která získala mnohá ocenění. Napsal také sérii knih nazvaných Ninja Meerkats. Gareth pracuje také jako televizní producent. Než začne psát, část si chvilku zahraje na kytaru či ukulele a rád tráví čas se svou rodinou.