Nechali byste sedmileté dítě samotné doma? Tahle matka to dělá!

Ve skutečnosti mě tímto svým přáním „nenápadně“ atakoval minimálně rok. Pokaždé, když jsem se chystala na nákup, na poštu nebo do knihovny, zkoušel, zda nemůže zůstat sám v našem bytě. Pokaždé jsem byla nucena absolvovat tvrdé vyjednávání a čekalo mě sáhodlouhé vysvětlování, proč to není možné.

Musela jsem hledat stále nové a nové důvody, protože na svůj věk je skutečně rozumný, zodpovědný, bez problémů dodržuje dohodnutá pravidla. Navíc miluje knížky a je do nich často tak hluboce zabraný, že bych mohla klidně na hodinu odejít a ani by si toho nevšiml. Přes to všechno jsem se obávala nechat někoho tak malého doma, proto jsem pokaždé trvala na tom, aby mě všude doprovázel.

I jen do prádelny, která je téměř za rohem. Přepadal mě strach – co když někdo cizí zazvoní a on otevře a pustí ho dál nebo nastanou jiné nenadálé potíže, které nebude umět zvládnout? Nebo ho prostě cokoli vystraší a bude sedět někde v koutku schoulený a v slzách? A v neposlední řadě, to přiznávám, jsem trpěla úzkostným pocitem ze sousedů. Co když si všimnou, že odcházím sama, budou si o mně vyprávět, jak zanedbávám péči o dítě, a třeba mě pak jednoho dne překvapí nevítaná návštěva ze sociálního odboru péče o dítě?

Jak ho naučit být sám?

Na druhou stranu – navzdory všem svým obavám jsem přesvědčena o tom, že umět být sám je důležitá životní dovednost. Ano, učit se, jak vydržet nějaký čas o samotě a být tak spokojený a v pohodě, bez úzkosti a nejistoty, je schopnost, kterou by si měl každý člověk včas osvojit.

Takže jsme si společně vytvořili plán našeho „léta nezávislosti“. Zaměřila jsem se na to, abych netrpěla žádnými výčitkami a syn byl v klidu a spokojený s tím, že bude zůstávat doma sám. Začali jsme s tréninkem zásadních pravidel „bezpečného chování“ v době, kdy nebudu s ním. Nikomu neotvírat a nereagovat na zvonek. Nikdy.

Dále žádná televize ani videohry na počítači, je však třeba brát telefony a pak mi říct, kdo volal. A hlavně: znát zpaměti a umět vytočit SOS čísla, tedy hasiče, záchranku a policii. Zajímala jsem se samozřejmě také o to, jak je to s řečí zákona v tomto případě. Je z právního hlediska v pořádku nechat takto staré dítě bez dozoru v domácím prostředí? Odpověď je ano. Neexistuje žádný zákon, který by diktoval, od jakého věku můžete nechat potomka samotného v domě. Našla jsem několik doporučení v tom smyslu, že záleží na inteligenci, schopnostech a chování konkrétního dítěte, a doporučení apelující na zdravý rozum, důvody a rozhodovací schopnosti rodičů.

Důvěřuj, ale prověřuj!

V procesu, jak sebrat odvahu a udělat ten pomyslný první krok, mě inspirovala americká psycholožka Holly Schiffrin, která tvrdí, že děti, kterým nedávají rodiče příležitosti dělat věci samy, se cítí nedoceněné a méněcenné, mohou o sobě pochybovat a přestat věřit ve své schopnosti. Když potomkům nevěříte, berete jim (i sobě) příležitost rozvinout a posilovat vzájemnou důvěru, kterou potřebují cítit, a to pak ovlivňuje celý jejich budoucí život.

Pamatuji si, jakou frustraci a zklamání jsem u malého Maxe viděla pokaždé, když jsem nevěřila, že dokáže něco, o čem on byl skálopevně přesvědčen, že už to zvládne. Když mu bylo pět a učili jsme ho jezdit na kole, několikrát na nás naštvaně zavolal, ať ho pořád nedržíme, že chce jet sám. Poučilo nás to a začali jsme pro něj vymýšlet „osamostatňující“ úkoly. Když jsem mu pak poprvé dala do ručičky klíč od naší schránky a poslala ho, aby sešel dolů pět pater a přinesl doručenou poštu, dostal předem instruktáž o tom, jak být opatrný a na co si dávat pozor.

Vyřešil to skvěle. U výtahu potkal rodinu ze sousedství, připojil se k nim a svezl se do přízemí společně s nimi. Ale ještě předtím, než nastoupil, byl natolik zodpovědný, že mi o tom doběhl ke dveřím bytu povědět. Takže abych to shrnula: minulý týden jsem se konečně odhodlala a odešla jsem vyřídit si smlouvu do banky, zatímco náš prvňáček stavěl v obýváku hrad z lega. Jeho nadšení, pocit vlastní důležitosti a výraz ve tváři, který měl po mém návratu, mě přesvědčily, že jsem udělala dobře.