O požehnání v podobě neštovic, o sopkách a dinosaurech

Dva dny před začátkem vánočních prázdnin dostal šestiletý syn neštovice. Několikrát to postupně oplakal, jak mu docházelo, že nemůže jít na tradiční štědrovečerní výlet do lesa, kam míříme s několika dalšími rodinami, že nemůže na velký rodinný oběd k babičce a dědovi, kde by se na Boží hod viděl se všemi bratranci a sestřenicemi, a že se nedostane ani na vánoční trhy a na výstavu betlémů, z níž jsme udělali každoroční zvyk. 

Naštěstí je nás doma tolik, že jsme se u něj s velkými dětmi všelijak vystřídali, a část rodiny se tak na všechny ty akce dostala, zatímco ten, kdo zrovna zůstal doma, si užíval klidu, cukroví, nových knížek a filmů, protože člověk s neštovicemi přece musí odpočívat. 

Odpadly nám všechny návštěvy a akce, které nebyly úplně nutné, odpadly výlety, které jsme plánovali a na které jsme bez syna nechtěli – třeba povánoční Drážďany a jejich skvělé muzeum hygieny vstřícné i k dětem. Místo toho trávíme doma hodiny s novými stavebnicemi, několikrát jsme nechali vybouchnout model sopky, jejíž láva zavalila dinosaury, a baví nás i nové společenské a logické hry. 

Jsou to dobré vánoční prázdniny.