Nenuťte děti, aby poslouchaly na slovo, říká Lucie Königová. Koučka radí, jak uspět coby rodiče

Já ve výchově do velké míry věřím na intuici. Ve vašem podání je to naopak docela věda. Proč intuice nestačí?

Gramotné rodičovství určitě není věda, ale právě přirozené využití své intuice. To znamená napojení na sebe a dítě, vnímání sebe jako člověka a vnímání potřeb dětí. Tudíž určitě intuice stačí. Ale my, jako rodiče, se často právě intuicí neřídíme. Neumíme vnímat sebe a děti. Naše chování, jednání a reakce ovládají naše vnitřní programy, které jsme převzali od svých rodičů a společnosti jako vnitřní pravdy: "Jako rodič vím lépe, co je pro mé dítě dobré." "Jako máma svému dítěti nejlépe rozumím." "Jako dospělý musím mít poslední slovo." "Nebude-li mě dítě poslouchat, přeroste mi přes hlavu." "Musím ho držet zkrátka." A podobně...

Takže – jak s intuicí coby rodiče máme pracovat? 

Místo toho, abychom intuitivně vnímali, že chování dětí je informace, a podle toho s tím pracovali, tak podlehneme svému vnitřnímu nastavení a řešíme situace silou a vnitřními automatickými reakcemi. Vynucujeme si svou pravdu. Tlačíme dětem vlastní názor. Nutíme je poslechnout na slovo a neodmlouvat. Nenecháme je domluvit a z pozice autority si za každou cenu stojíme za svým. Tudíž když se dítě vzteká, je protivné, nechce s námi spolupracovat při oblékání, tak to vnímáme jako zlobení a neposlušnost dětí, a ne jako informaci, že na něj třeba moc spěcháme a stresujeme ho a nenecháváme mu dostatečný prostor se obléknout, že nerespektujeme výběr botiček, nevěříme tomu, že je dítěti horko, při jídle zase nevěříme, že nemá již chuť dojídat jídlo...

Tlačíme mu své pravdy, přesvědčení a názory a chováme se negramotně. Následek našeho přístupu je vzteklé dítě, které odmítá spolupracovat, staví si hlavu, bojuje s námi, odmítá nás, brečí, je rozmrzelé, uplakané, uzavřené, nebo naopak „zlobí”, aby na sebe upozornilo.

Jak v roce 2016 vychovávají své děti Češi? A jak velkou cestu a jakým směrem urazili od roku 1989?

Tak, jak se vyvíjí společnost, tak se vyvíjí i přístup k sobě sama, k partnerství, k rodině, k dětem. Informace se k dětem dostávají velikou rychlostí ze všech stran. Mnohdy již i předškolní dětí mají víc informací než jejich rodiče. Dřív byl rodič skutečně ta hlavní studna moudrosti, zkušeností, měl načteno, ale současné děti jsou v mnohých oblastech lepší než rodiče. Média k nim posílají informace, aniž by musely děti umět číst... Jsou mnohem vyspělejší.

To právě mnohdy dospělí nedokážou připustit a prosazují si svou pozici silou. Porovnávají sebe, když jim bylo pět let, se svým pětiletým dítětem. Ale to je, jako kdybyste chtěli nutit děti používat vytáčecí telefon pevné linky nebo chodit telefonovat do telefonní budky a odmítat mobilní telefony. Rodiče jsou zatuhlí ve svých negramotných rodičovských vzorcích a nejsou otevření změně. Vnímají, že když jim dítě chce poradit, ví něco lépe než oni: jak například lépe pracovat s nějakou aplikací v telefonu. Umějí i lépe projevit svůj vlastní názor. Rodiče se tak cítí méněcenně.

Děti mají skutečně v této době neomezené možnosti. My, jako rodiče zatím z větší části z doby totality, jsme vyrůstali v době, kdy jsme měli značná omezení. V cestování, vzdělávání se – i v obchodech jsme měli omezení ve výběru zboží. Internet nebyl, technologie byly ještě v plenkách, tudíž rodiče se často drží v „zarytých” kolejích, drží se zkopírovaných přístupů svých rodičů, tedy poválečných generací a těch předchozích, a nejsou tak otevření přijímat od svých dětí rozšiřování obzorů. Dítě je skvělý učitel pro svého rodiče. Jeho zrcadlo. Ale vidí až vědomý, gramotný rodič. Aktuální doba již nechce poslušné „ovce”, ale samostatné, zdravě sebevědomé jedince, kteří znají svou hodnotu a dokážou se ve společnosti uplatnit.

Jaké staré a jaké nové chyby děláme?

Mezi staré chyby patří nejčastěji vynucování si pozice autority silou: „Já jsem máma a budeš poslouchat, co ti říkám. Já vím jako rodič, co je správné. Dospělý se musí poslouchat….” Potřebujeme mít poslední slovo a moc nad dítětem. Jsme direktivní. Máme pocit, že jako rodiče nemůžeme chybovat a že rodičovský omyl je selhání. Máme pocit, že musíme být neomylní, a proto se bojíme připustit chybu, omluvit se dítěti, když se zachováme nesprávně.

Mezi chyby nové doby patří přílišná svoboda projevu, pohybu, žádné mantinely, pravidla, hranice. Absolutní volnost, kdy děti rostou jako dříví v lese. Mají vše, na co si jen vzpomenou, protože rodiče nechtějí, aby strádaly. Zahrnují je láskou v podobě dárků, luxusu, protože ho sami v dětství neměli. To jsou často druhé extrémy. To znamená, že pokud nás rodiče drželi zkrátka, tak dáváme absolutní volnost.

Dětem nestanovujeme zdravé hranice a ony pak samy nevědí, co se sebou. Vše mohou, ale zároveň nezvládají sebe. Vše jim dovolíme, protože nechceme, aby trpěly, a děti si s tou svobodou neví rady. Ve společnosti jsou jak neřízené střely, protože je zde zase přílišná svoboda a neomezený prostor. To tedy způsobuje druhý extrém. Dokonce již nyní mívám na koučinkovém křesle dvacetileté „děti”, neboli ty porevoluční, které trpí depresemi, protože se cítí neukotvené. Nebo znám i problémy z bohatých rodin, kde rodiče dávali vše, na co si děti pomyslely, ale zapomněli dávat to nejcennější, co se ale nedá nikde koupit: bezpodmínečnou lásku, přijetí, sdílení a vědomě trávený čas.

Jak jste přišla na princip ne/gramotného rodiče?

Principy gramotného rodiče jsem postupně střádala ze své sedmnáctileté praxe rodiče, kdy jsem skutečně po pokusech a omylech viděla u sebe změny a následně i změny – při zapracování těchto principů – také v chování dětí.

Například jsem děti často kontrolovala, dohlížela jsem na ně, opravovala je jako můj otec, až z toho byly mé děti tak vystresované, že ani nedokázaly nalít v klidu čaj: ”Vidíš, já jsem ti říkala, že to vyliješ…” Nebo jsem se snažila pečovat, abych jim usnadnila život. Připravovala jsem oblečení, svačinky, vozila jsem zapomenuté boty na trénink… Až jsem byla otrokem role matky a děti čekaly automaticky na mé pokyny a byly nesamostatné. Řešila jsem to za ně. Naštěstí mi to vše včas došlo, protože jsem začala vnímat a vidět v jejich chování své zrcadlo.

Belindě byly tři roky a dirigovala Olivera, ve školce kontrolovala, jak si kamarádka zavazuje tkaničky, poučovala druhé, co mají dělat, apod. Bylo mi jasné, kde je chyba, a začala jsem na sobě intenzivně pracovat a vše se začalo velice rychle měnit. Změnou přístupu k sobě a k dětem jsem si začala roli mámy konečně postupně užívat a vnímat její neuvěřitelnou sílu v svém osobním rozvoji. Nejvíc jsem si však všechny principy gramotného rodičovství potvrdila na koučinkovém křesle za posledních sedm let práce s klienty.

Problémy v životech dospělých jsou jen následky negramotného přístupu rodičů a dalších primárních autorit v dětství a nerespektování hlavních rodičovských principů. Tudíž mé profesní zkušenosti a poznatky byly posledním potvrzením toho, že musím vše koncentrovaně sepsat a předat dál. Tudíž jsem v roce 2014 spustila projekt (Ne)Gramotný rodič, začala jsem pořádat veřejné přednášky, v roce 2015 jsem vydala knížku a v roce 2016 jsem vyrobila on-line program Gramotný rodič. 

Často se mluví o tom, vás nevyjímaje, že rodič má s dítětem mít plnohodnotný vztah. Co si pod tím vlastně mám představit? Prosím, pokud možno konkrétně – jak mít takový vztah třeba s dítětem, které sebou vzteky pláclo o zem v obchodě?

To, že dítě řeší svou situaci vztekem, přímo demonstrativním vzdorem, že sebou například plácne v obchodě, je opět jen zrcadlo rodiny. Někde se to muselo naučit. Postavit si hlavu. Vynutit si své za každou cenu. Použilo způsob, který si vyhodnotilo jako nejúčinnější. Chování dětí je jenom zrcadlo chování rodičů. Nic víc. Tudíž plnohodnotný vztah je o tom, s dítětem spolupracovat, komunikovat, přijímat ho, vnímat ho a respektovat ho jako samostatnou bytost. Již narozením a odstřižením pupeční šňůry skutečně musí samo žít. Rodič mu jen pomáhá v prvních letech jeho životní cesty, musí ho doprovodit do plně samostatného života. Tudíž plnohodnotný vztah je o vzájemném respektu, nastavování spolupráce, zdravých hranic a mantinelů. Rozvoj potenciálu dítěte, ale i rodičovství je především o dávání a přijímání bezpodmínečné lásky. Přímo konkrétně mám k tomu všemu v své knize jednoduché praktické nástroje, například vyhodnocování emočního čísla a komunikace o pocitech, rodinnou poradu, kde se řekne očekávání rodičů, rodinný management a nastavení zodpovědnosti za své úkoly, rodinné projekty, ve kterých je skvělá příležitost pro vytváření plnohodnotných vztahů apod.

Můžete v kostce přiblížit deset principů rodičovství, o kterých píšete ve své knize?

Jsou to skutečně hlavní principy, které pomohou, aby z dětí vyrostly zdravě sebevědomé, samostatné a nezávislé osobnosti, které budou znát svou hodnotu a přirozeně půjdou ve svém životě svou cestou, která je bude naplňovat. Velice často mám na koučinkovém křesle dospělé, kteří hledají smysl života, co je naplňuje, jakou práci by chtěli dělat. Hledají vztah k sobě, sebelásku apod. Ale to vše mají děti v sobě, akorát jako rodiče to v nich nevědomě potlačíme. Tudíž tyto principy zajistí, že naše děti půjdou svým životem v souladu se sebou a budou se cítit šťastně.

Do jak velké míry je ve výchově potřeba soulad mezi rodiči? Vadí snad, když je třeba jeden rodič přísnější, a naopak druhý tak trochu "víc rozmazlovací"?

Soulad je velice důležitý, především v těch zásadních věcech výchovy a přístupu k dětem. Pokud jednají rodiče v rozporu, tak to na děti působí zmateně. Doslova si vypočítávají ve své hlavě, se kterým rodičem je lepší trávit čas a za kterým jít pro schválení čokolády. Tudíž rodiče by měli v zásadním držet zajedno. Nepodrývat si autoritu a být parťáci. Nedohadovat se před dětmi a nedokazovat si kdo s koho, ale společně se domluvit na výchovných pravidlech a přístupu a v těch se podpořit. Děti potřebují vnímat jistotu a tu jim dá rodič sladěný se svým partnerem. Děti se také nastavují ve vnímání opačného pohlaví pro své budoucí životy. Tudíž pokud je maminka ta přísnější, tak si budoucí muž nachází dominantní životní partnerku. Pokud je otec ten měkčí, který se nechá snadno ovlivnit, bude jednou jeho dcera vnímat muže jako slabé a nebude ve svém vztahu nacházet naplnění.

Mě coby rodiče trochu frustruje množství výchovných směrů a návodů na to, jak přistupovat k dětem. Valí se to na nás. Jak vybrat ten správný? 

Správný je ten, který zajistí příjemnou spolupráci a pohodu ve vztahu s dítětem. Co cítím, že je v souladu se mnou jako člověkem. Každý rodič by měl právě intuitivně vnímat, co je pro jeho děti a rodinu to nejlepší. Jak to pozná? V čem se cítí spokojeně a šťastně. Jaký přístup je mu blízký. Jaká myšlenka, rada, námět s ním rezonují – a má chuť je zapracovat do svého života. Některé děti motivuje soutěžení, jiné trest a jiné pochvala.

Myslím, že se však většina správných přístupů shodne v tom zásadním: dávat bezpodmínečnou lásku, respektovat, komunikovat, naslouchat, vytvářet prostředí důvěry a spolupráce. Předávat na děti zodpovědnost za jejich úkoly a myslím, že již od těch nejmenších… Každý přístup vznikl, protože ho někdo další potřebuje a vyhovuje mu. Co vyhovuje mně a mým dětem, poznám nejlépe tím, v čem se cítíme všichni dobře – a máme doma pohodu a klid. Začít však musí nejdřív rodič sám u sebe. Děti nás jen zrcadlí.

Lucie Königová působí jako profesionální koučka, mentorka partnerských vztahů a lektorka, napsala knihu (Ne)Gramotný rodič – Jak neselhat jako rodič. Založila první virtuální on-line rodičovskou univerzitu, má dceru Belindu (17) a syna Olivera (14).