Co děsí novopečené matky? Davy lidí či strach, že se dětem něco stane
Když se vám narodí dítě, je přirozené a naprosto normální, že o něj máte strach. Najednou vás začnou doslova děsit věci, o kterých vás předtím ani nenapadlo přemýšlet. A může to být cokoliv – strach z neznámých míst, lidí či obavy, že se dítěti něco stane nebo dokonce zemře. Jaké největší „děsy“ děsí novopečené matky?
Být s dítětem v davu lidí
Vzpomínám, jak jsem jela se svými dvěma syny někam autobusem. Jeden seděl ve sportovním kočárku, druhý se batolil vedle mě. Autobus byl plný lidí a ten dav mi naháněl hrůzu. Neustále jsem se soustředila na to, abych se ujistila, že jsou oba vedle mě. Umíte si asi představit, jak mi bylo, když jsme vystupovali, a řidič autobusu si nevšiml, že nejsme venku všichni tři a zavřel dveře. Já s mladším v kočárku venku, starší syn stál u dveří a tvářil se vyděšeně. Díky bohu, že cestující řidiče upozornili a po pár metrech zastavil. Tu hrůzu v synových očích už ale nikdy nevymažu.
Jízda s dětmi na neznámá místa
Moje kamarádky tvrdí, že nejhůře se cítily, když musely s dětmi někam vyrazit, ale neznaly přesný cíl ani cestu. I když měly chytrý telefon s GPS, stejně ten pocit ze žaludku nezmizel. I pro mě je dodnes tak trochu noční můrou představa, že druhý den někam musím jet autem, a nevím, kde to je. Jistě, děti už jsou velké, ale když byly malé, bylo to dost stresující. Co když bude zácpa? Co když začnou brečet hlady? Co když někde uvíznu? Co když začnou blikat nějaké kontrolky v autě? Musela jsem se pokaždé posilnit kofeinem, jinak bych cestu nedala. Ano, s narozením dětí pocit svobody zmizí.
Že musíte děti na chvíli opustit
I když jsem potřebovala přestávku nebo si odskočit na toaletu, bylo pro mě těžké nechat děti s někým jiným nebo s elektronickou chůvou. Ten strach, že někdo vstoupí do místnosti, když tam nejsem, nebo že se děti vzbudí a začnou pofňukávat... Pamatuji se, jak jsme jeli s partou přátel poprvé na letní dovolenou. My jediní jsme měli malé dítě, synovi bylo teprve půl roku. Večer jsme si sedli před penzion a syna nechali uvnitř s chůvičkou, která ho hlídala. I když se ani jednou neprobudil, celý večer jsem byla jako na trní. Tenhle strach ve mně zůstal dodnes, a přestože je synovi třináct, neustále mám tendenci v noci vstát a jít se podívat, zda je v pořádku.
Strach ze smrti nebo úrazu
Nikdy jsem o smrti moc nepřemýšlela, až ve chvíli, kdy jsem se stala matkou. Děti všechno změnily. Začala jsem se zabývat smrtí a strachem z toho, co se stane mně nebo mé rodině. Dívala jsem se na jejich tváře a říkala si, co bych asi dělala, kdyby se jim něco stalo? Morbidní myšlenky postupně mizely, jak děti rostly, ale nezmizely úplně. A co strach z nějakého úrazu? Když si poprvé nejstarší syn rozbil hlavu, byl to šok. Když se to stalo potřetí a pak ještě mnohokrát s dalšími syny, už jsem to tak nedramatizovala. Nicméně kousek té úzkosti „co kdyby, kdyby“ ve mně zůstalo dodnes.