Skutečné ženy: Jaké to je být matkou ve 20, 30 a 40?

Těhotenské tajnosti

* Jaký byl váš první pocit, když jste zjistila, že čekáte miminko?

* KATEŘINA: Ježíš, kdy si dodělám školu? A jak? To bude doma diskusí. Doufám, že se přítel pochlapí.

* ALENA: Na okamžik, až konečně uvidím na těhotenském testu dvě čárky, jsem už nějaký rok toužebně čekala. Proto je jasné, že jsem byla neskutečně šťastná, rozbrečela se a hned radostnou novinku volala mámě. „Budu máma,“ honilo se mi m hlavou. A také to, že můj sobecký život, kdy jsem si všechno plánovala podle sebe, už nadobro končí.

* MONIKA: Byla jsem plná neuvěřitelného pocitu štěstí, ale i hrozného strachu, aby všechno dopadlo dobře. Daleko většího, než když jsem před lety čekala první dceru.

* Jak na to reagoval partner?

* KATEŘINA: Jseš si opravdu jistá? Hm, tak ahoj, mamino!

* ALENA: Už jsme tušili, že jsem nejspíš těhotná, ale i tak měl samozřejmě velkou radost. Jelikož je pragmaticky smýšlející realista, začal okamžitě plánovat další kroky do budoucna, které budeme muset udělat. Včetně společného sestěhování, protože jsme v době otěhotnění spolu ještě nebydleli.

* MONIKA: Trochu jsem ho napínala, ale poznal prý výsledek testu z mých očí, úplně se rozzářily. Moc se těšil, že to přijde, a věřil tomu, oězo i když nám lékaři příliš nadějí nedávali… Byl šťastný a na rozdíl ode mě i jistý, že bude všechno v pořádku. Tím mi dodával klid.

* Bylo miminko plánované? Co na to říkalo vaše okolí?

* KATEŘINA: Miminko bylo neplánované, zapomněla jsem si vzít antikoncepci. Kamarádi mi to přáli a gratulovali, partnerova rodina byla šťastná - vysvětlili příteli, že se bude muset otáčet více za penězi a opatrovat mě. A mé rodině z máminy strany spadla brada. Ťukali si na čelo a těhotenství mi vymlouvali. Prý jsem sama ještě dítě a zda si opravdu myslím, že jsem si vybrala správného partnera pro život. Mamka mě málem přemluvila k potratu. Naštěstí už bylo pozdě. Taťka to vzal sportovněji a měl radost.

* ALENA: Miminko bylo plánované, ale nikde jsem se o tom nešířila. Nechtěla jsem to zakřiknout. Okolí reagovalo velmi srdečně, musím přiznat, že tak hýčkaná, jako v době těhotenství, jsem ještě nikdy nebyla. I když pro některé muže jsem byla najednou „neviditelná“, ženy byly ke mně velmi ohleduplné a pozorné, obzvlášť kolegyně v práci se mnou všechny novinky a pocity sdílely a prožívaly s nefalšovaným zájmem a pochopením. Byly to krásné chvíle.

* MONIKA: Miminko jsme si přáli už pár týdnů po seznámení. Podle mě je přirozené, že když se člověk zamiluje, chce lásku zpečetit dítětem… I když nebylo všechno snadné, většina lidí kolem nás nám to přála.

* Mohla jste celé těhotenství normálně fungovat, nebo jste byla unavená?

* KATEŘINA: Fungovala jsem úplně normálně. Jen ve druhém měsíci těhotenství jsem si musela i v práci po obědě na 20 minut zdřímnout. Ale do pátého měsíce jsem chodila do práce a do osmého denně do školy.

* ALENA: První tři měsíce jsem každou volnou chvilku prospala, i když jsem se snažila fungovat normálně. Komplikovaný byl také poslední měsíc, kdy jsem se celou noc budila a nemohla se příliš koordinovaně hýbat, ale ani tak jsem úplné lenosti nepropadala.

* MONIKA: Unavená jsem byla, ale to nebylo nejhorší, prostě jsem začala chodit dříve spát. Protože jsem měla komplikace, nemohla jsem cvičit jógu ani sportovat – a to mi bylo líto. Jinak jsem pracovala až do porodu, a to mě hrozně nabíjelo energií, i když jsem každý večer padla totálně vyřízená.

* Měla jste nějaké komplikace?

* KATEŘINA: Jen úzkou pánev, která mi komplikovala porod.
* ALENA: Celé těhotenství probíhalo naprosto skvěle. Neměla jsem výkyvy nálad, miminko rostlo přesně podle pravidel. Komplikace nečekaně nastaly až během porodu.
* MONIKA: Bohužel ano. Asi třikrát během těhotenství jsem měla několikadenní hrozné bolesti s kontrakcemi, umírala jsem hrůzou, že o miminko přijdu.

* Bála jste se porodu?

* KATEŘINA: Vzhledem k tomu, že jsem zdravotní sestra, tak jsem se nebála, ale ani se netěšila.

* ALENA: Nebála. Zkušenosti žen v mém okolí byly naprosto rozdílné, proto jsem se zbytečně nestresovala. Věděla jsem, že nic jiného než „to“ přežít mi zkrátka nezbývá.

* MONIKA: Neskutečně. Strach mě provázel celé těhotenství, myslím, že je to věkem - při první dceři jsem to tolik neprožívala… Původně jsem z tohoto důvodu chtěla rodit císařským řezem, ale na poslední chvíli jsem se rozhodla pro přirozený porod. Nakonec můj porod trval dvě hodiny, nic lepšího jsem si nemohla přát.

* S čím a jak vám pomáhal partner?

* KATEŘINA: Ten mi sílu spíš ubíral, ale u porodu byl jednička. Takový by mohl být pořád.

* ALENA: Přiznávám, že mi příliš s ničím nepomáhal. Jen poslední tři měsíce obstarával nákupy a samozřejmě mě nenechal nosit těžké věci. Je ale pravda, že jsem v ničem jiném pomoc nepotřebovala.

* MONIKA: Svého partnera jsem potkala na prahu čtyřicítky, byla to láska na první pohled, a jelikož jsme spolu začali brzo žít, dost jsem riskovala. On mě ale překvapoval a stále překvapuje… Ve všem a také v těchto praktických věcech. Obstará a udělá všechno tak jako já – některé věci i lépe. V domácnosti i s miminkem. U nás doma jsme na všechno dva. Oceňuji jeho maminku, že ho tak dobře vychovala.

* Stihla jste si do porodu pořídit pro miminko veškerou výbavu?

* KATEŘINA: S pomocí rodiny ano.

* ALENA: Ano. Využila jsem posledního měsíce a půl, kdy jsem nechodila do práce, a vytvořila si konečně seznam, všechno dokoupila, vyprala a vyžehlila.

* MONIKA: Moje akční sestra mi pořídila kočárky, autosedačku a podobné věci už ve třetím měsíci těhotenství a postarala se i o košík na spaní s nebesy, který připravila a „načančala“. Já ho našla v ložnici, když jsem se pár dní před porodem vrátila z práce. Takže mě čekalo jen takové to příjemné nakupování oblečků a výbavičky, což mě hrozně bavilo. Měla jsem všechno připravené.

* Bála jste se, jestli zvládnete péči o potomka?

* KATEŘINA: Ne. Vždyť to má tři kila, potřebu jídla, spánku, vyprazdňování a pocitu bezpečí.

* ALENA: Problémy řeším, až když nastanou. Takže jsem zbytečným obavám nepropadala, ale samozřejmě mě občas napadlo, jak se s tím poperu. Každopádně jsem spoléhala na mateřskou intuici a pro jistotu si pořídila pár knížek.

* MONIKA: Hrozně jsem se těšila, a nebála jsem se vůbec!

* Jak dlouho jste rodila?

* KATEŘINA: Od první kontrakce to bylo dvanáct hodin.

* ALENA: Porod nakonec neprobíhal podle plánu, takže jsem „potila krev“ neuvěřitelných 24 hodin. Rodina už samozřejmě šílela strachy, porod nakonec vyvrcholil akutním císařským řezem, ale všechno dopadlo dobře.

* MONIKA: Porod trval dvě hodiny. To byla odměna za všechny ty strachy a řeči o mém věku… Bylo to snazší než před těmi lety, kdy mi bylo osmadvacet… Rodila mě kamarádka, lékařka, která mě sledovala celé těhotenství. Její přítomnost mi hodně pomohla - sama je matkou čtyř dětí, takže má praktické zkušenosti, je absolutně empatická a akční.

* Jaký byl první pocit, když jste své miminko uviděla?

* KATEŘINA: Měla jsem radost, ale byla jsem bez větších emocí a omámená opiáty a anestetiky.

* ALENA: Ležela jsem na sále, malého mi hned odnesli se slovy: „To je váš Honza,“ a já viděla jen fialovočervené tělíčko. Za chvíli se ale ve dveřích objevil partner v chirurgickém obleku a malého nesl na rukou. Oči mu neskutečně zářily štěstím, Honzíka mi dal na rameno, abych si ho aspoň trochu prohlédla, než mi zašijí břicho. Přemáhala jsem únavu a ukapávaly mi slzy... Byl to neskutečně nádherný okamžik, na který nikdy nezapomenu. Honzíček mi připadal jako kopie svého tatínka. A já byla šťastná, že je v pořádku a že už máme ten maraton konečně za sebou.

* MONIKA: Nepopsatelný.

* Byl otec u porodu? Jaké to bylo?

* KATEŘINA: Byl přece i u početí, takže samozřejmě také u porodu. Dodával mi pocit bezpečí.

* ALENA: Byl a zpětně jsem moc ráda, že téměř všechny okamžiky mohl se mnou sdílet. Jen mě mrzelo, že ho na noc poslali domů a umožnili mu přijet až druhý den ráno, protože řekli, že hned tak neporodím a on je tam zbytečný. Ta noc pro mě byla peklem, když se ale konečně objevil u mě v porodním boxu, spadl mi kámen ze srdce a okamžitě jsem se cítila i navzdory bolestem mnohem klidnější. Navíc, když jsem pak musela na císařský řez, byla jsem hrozně n ráda, že byl první, kdo mohl n našeho syna pochovat a vidět. A také vyfotit jeho první okamžiky během omývání a vážení, u kterých jsem bohužel nebyla.

* MONIKA: Byl a nebyl - když jsem chtěla, tak byl, a když přišlo jse to nejhorší, odešel. Přála jsem si to tak. Nechtěla jsem, aby mě tak viděl… Jemu bylo hodně nepříjemné mě vidět trpět, tak byl rád.

* Vstáváte k miminku V v noci sama, nebo se střídáte s partnerem?

* KATEŘINA: Vstávám sama. Jen výjimečně partner.

* ALENA: Vstávám k němu sama. Partner je hodně pracovně vytížený a sám si vybral, že bude spát prozatím v obýváku na rozkládací pohovce. Já bych ho měla ráda vedle sebe, ale chápu, že se potřebuje pořádně vyspat, což teď s miminkem v jedné místnosti opravdu moc nejde.

* MONIKA: Přítel zpočátku vstával při každém kojení, nosil mi miminko do postele, ale pak jsme si říkali, že alespoň jeden z nás by měl mít energii. Tak už ho šetřím, a když malá pláče, odchází spát do pokoje pro hosty.

* Přebaluje a koupe i on?

* KATEŘINA: Přebaluju já. Partner ho občas převlékne, když ho o to poprosím, a vykoupe, když dám syna k němu do vany.

* ALENA: Protože je téměř celé dny pryč, je to spíš na mně. Má-li ale volno, malého si užívá a umí to s ním skvěle.

* MONIKA: Koupe převážně on, a kolikrát přebaluje, nepočítám. Pokud je doma, dělá to, co já. Můžu uvařit nebo si číst časopis, a být v klidu.

* Kdy se chystáte nastoupit zpátky do práce?

* KATEŘINA: To přesně ještě nevím, ale nejpozději za tři roky.

* ALENA: Návrat plánuji za dva roky, ale přiznávám, že trpím trochu abstinenčními příznaky. Svoji práci mám moc ráda, a i když je Honzík opravdu vytoužený a já jsem nesmírně šťastná, trochu mi chybí permanentní pracovní ruch.
* MONIKA: Asi dříve než většina maminek, ale můžu si to dovolit, protože mě zastoupí partner a také má sestra, která se na roli chůvy těší. Po půl roce už pojedu naplno.

* Chybí vám na mateřské společnost?

* KATEŘINA: Ano, ale jezdím hodně na návštěvy a začnu hledat nějaké kámošky. Mrzí mě, že mi skončily víkendové party.

* ALENA: Bohužel ano. Jelikož jsem se přestěhovala k partnerovi, který bydlí pár kilometrů za Prahou, a já tam ještě pořád nikoho neznám, cítím se opravdu trochu osaměle. Přece jen jsem byla zvyklá být neustále mezi lidmi.

* MONIKA: Nechybí, užívám si miminka, nepotřebuji mít kolem sebe lidi, jsem ráda sama.

* Necháváte miminko někdy brečet, nebo při prvním zakňourání vyskočíte?

* KATEŘINA: Když vím, že má vše, co potřebuje, tak ho nechám klidně vybrečet, ale není to třeba, protože je moc hodný.

* ALENA: Chvilku zkoumám, jestli jen pokňourává, protože ho třeba zrovna zatrápil „prdík“, nebo se děje opravdu něco vážného. Vyskočím až v okamžiku, kdy pláč nepřestává. Hysterická matka, která se od dítěte nehne ani na krok a trpí přehnaným strachem, nejsem. A Honzík je naštěstí hodný, a když je dobře napapaný, většinou spokojeně spí.

* MONIKA: Jsem otrlá a miminko nechávám vybrečet. Zjistila jsem, že nic jiného nepomáhá. Pláčem se unaví a rychleji pak usne. Ale přiznám se, že začátky byly náročné - první dcera byla klidné dítě, téměř neplakala, nebyla jsem na pláč připravená. Naše Ella první dva měsíce buď spala, nebo plakala, a to byl pro mě stres.

* Jak mateřství zvládáte? Jste unavená, nevyspalá, šťastná…

* KATEŘINA: Jsem šťastná, veselá, bezstarostná, syn už mě nechá i vyspat. Jeho noční pláč se týká jen krmení a pak hned pokračuje ve spaní. Takže pro mě je miminko radost, ne starost!

* ALENA: Jsem šíleně šťastná, ale bohužel nevyspalá. Není to jen tak, když po dlouhých letech sobeckého užívání si musím najednou třikrát za noc vstát na kojení a být miminku pořád k ruce. Ale zároveň si uvědomuji, že jsou to vzácné chvilky, které utečou jako voda, takže na ně nežehrám a užívám si je. Pocity únavy mi hravě vykompenzuje pohled na mého syna. Vždycky mě napadne, že je to necelých pět kilo nekonečného štěstí.

* MONIKA: Dříve jsem nebyla schopná fungovat bez osmi hodin spánku, dneska si musím občas vystačit jen se čtyřmi hodinami, ale nedá se nic dělat. Naštěstí je to každým dnem lepší a malá už se v noci tolik nebudí. Změnil se mi kompletně život. Mám rodinu. Užíváme si s partnerem a dcerou Natálkou jeden druhého, běháme kolem toho prťavého usměvavého štěstí a je nám fajn.