Většina českých rodičů děti bije. Může to spustit duševní problémy

  • Češi jsou k tělesným trestům nebývale tolerantní
    Češi jsou k tělesným trestům nebývale tolerantní
    Foto: Shutterstock.com
    Sdílej na facebooku
    14. prosince  2015 
     06:00
    V Norsku přituhuje a děti se rodičům hromadně odebírají i v Anglii. Nechceme soudit, kde je pravda, i když nás to zvedá ze židle, ale rozhodly jsme se zjistit, jestli je plácnutí přes zadek nebo zakřičení opravdu přes čáru. 
  • Příběh jedné vztekle zahozené čepice

    ...

     

    Kdybych vychovávala své děti v cizině, dost možná by mi je sebrali už dávno. Syn dostal na zadek, když mě neposlechl a upaloval směr silnice. Plácla jsem ho jen jednou a on to už nikdy neudělal. O pár let později jsem ho honila po bytě a snažila se mu dát par facek, přestože mu bylo sedmnáct. A se vzteklou dcerou jsem cloumala v obchodě. Jenže to se prý nesmí. Ani plácnout, ani zacloumat, ani zakřičet. To je důvod, proč k vám může přifrčet sociálka a děti vám odebrat. U nás to zatím tak běžné není, ale v severských státech a Anglii to nabralo naprosto zrůdné obrátky. To, že své potomky milujete, chystáte jim svačiny, čtete pohádky na dobrou noc a jste připravená pro ně umřít, nikoho nezajímá. Hodila jste po něm vztekle čepici, protože už půl hodiny řve, a nemá proč? Tak to si na vás posvítíme, maminko! Ano, v jedné z kauz, které teď hýbou mediálním světem, byl tohle opravdu důvod k odebrání dítěte matce. Svět se zbláznil?

  • Většinou po dobrém...

    ...

    Aby bylo jasno. Rozhodně si nemyslím, že platí: Škoda každé rány, která padne vedle. Naopak. Každou ránu si člověk musí pořádně rozmyslet. „Většina výchovných situací se dá zvládnout bez použití fyzických trestů. Často vidím rodiče, kteří facky používají jako donucovací prostředek k dosažení naprosto nepodstatných věcí. Když to rodič dělá, ztrácí důvěru, která se pak těžko získává zpátky,“ říká psycholožka Lucia Pacherová, která zároveň tvrdí, že když na dítě křičíte nebo ho plácáte často, nemá to žádný výchovný efekt. „Navíc rodiče, kteří často sahají po fyzických trestech, jsou si sami sebou nejistí, nejsou ochotní věnovat dítěti čas a nerespektují fakt, že i dítě je osobnost a má svou důstojnost. Často jde o projev slabosti a nedospělosti rodiče,“ dodává.

  • … ale někdy po zlém

    ...

    Bít dítě hlava nehlava je opravdu nesmysl, který nejenže nepomáhá, ale opravdu ubližuje. Ale sem tam je fyzický trest mnohem funkčnější než sáhodlouhé domluvy a vysvětlování. V tom jsem s psycholožkou Luciou zajedno. „Když potřebujete dítě naučit, že nesmí samo přes silnici, může se stát, že přes vaši snahu o vysvětlení to příště udělá znovu. Malé dítě totiž těžko pochopí, co znamená, když ho srazí auto.

    Jenže vy potřebujete zajistit, aby doopravdy do silnice nevběhlo. V tomhle případě je plácnutí na zadek naprosto funkční prostředek. Dvouleté dítě si to zapamatuje a příště vám nevběhne do silnice ne proto, že je to nebezpečné, ale protože ví, že dostane na zadek,“ popisuje psycholožka klasický příklad, kdy má mírný fyzický trest smysl. Psycholog Pavel Říčan na jedné své přednášce dokonce řekl, že z dětí, které se netrestají vůbec, vyrostla generace sobců a nešťastných lidí.

  • Metoda cukru a biče

    ...

    Při výchově máte dvě možné cesty. Buď svého potomka odměňujete a chválíte ho za všechno, co udělá dobře, nebo ho budete trestat za chyby. První varianta je prý vždycky lepší. „Myška v bludišti se rychleji naučí cestu při odměňování svých úspěchů než při trestání neúspěchů. A s lidmi je to podobné,“ tvrdí Pavel Říčan. Trest má prý přijít až ve chvíli, kdy všechno ostatní selže. Opravdu nemá cenu bez rozmyšlení dítě trestat za každou hloupost, ale pokud jde o zdraví, o život nebo jiný vážný problém, jedno plácnutí zafunguje podstatně rychleji než hodiny domlouvání. Jen zvlášť u malých dětí je třeba reagovat na průšvih hned, a ne za dvě hodiny. Dítě tak okamžitě ví, za co a proč trest dostalo. 

  • Sluníčkové děti

    ...

    Psychologové tvrdí, že jsou děti, u kterých trest zafunguje obráceně a vůbec nemá smysl se o něj pokoušet. Takové potomky je lepší motivovat pozitivně, vést je s láskou, ale pevně. Jeden z nich byl i můj prostřední syn. Nepamatuji se, že bych ho kdy trestala. Věděla jsem, že to nemá smysl. A překvapivě z něj vyrostl bezproblémový chlap. Studovat chytré knihy a pak roubovat jejich rady na děti je fajn, ale absolutně nejdůležitější je přistupovat ke svým miláčkům naprosto individuálně. Vy sama poznáte, jestli vaši dceru srovná přísný trest (když deset domluv nepomohlo) nebo jestli ji to zlomí a zablokuje. Výchova je alchymie, ale když nakombinujete znalosti, zdravý rozum a mateřský instinkt, určitě ji zvládnete se ctí.

  • Češi tělesným trestům fandí

    ...

     

    "Tělesné tresty používá šedesát až sedmdesát procent českých rodičů a považují je za nutné," vyčíslila lékařka Petra Uhlíková z Psychiatrické kliniky pražské Všeobecné fakultní nemocnice. Dvě třetiny těch, kdo bijí děti, mají vysokoškolské vzdělání. Podle lékařky je to rozhodně špatně – jednak to nevede k cíli, jednak to dětem sráží sebevědomí, nebo to dokonce může spolu se stresem spustit duševní problémy. 

    Pokud jde o druh trestu, sedmdesát procent lidí považuje za přijatelné plácnutí na zadek, zhruba polovina pohlavek a po řemenu může rodič občas sáhnout podle čtvrtiny českých rodičů. Ukázal to nedávný výzkum Ligy otevřených mužů, podle nějž se rodiče častěji než v minulosti uchylují k domluvě, zákazům a vysvětlování. 

  • Anketa: Jak trestáte děti?

    Radka Wallerová
    Radka Wallerová, děti 2 měsíce, 4 roky, 15 a 18 let: Nejstaršímu dítěti jsem na zadek občas dala, prostřednímu snad jednou, dalšímu synovi vůbec – a nikdy už to dělat nechci. Když jsem měla první dítě, ještě jsem to asi považovala za běžné, navíc syn byl na výchovu hodně náročný, ale taky mi celkem rychle došlo, že to nikam nevede. Rozhodně se tím nikdy nic nevyřešilo, jen to zvyšovalo jeho agresivitu. Druhý syn si ten výprask kvůli nějaké pitomosti, kdy mi ujely nervy, dodneška pamatuje a vyčítá mi ho, sice spíš z legrace, ale stejně mě to mrzí. S nejmladším to mám možná snadné, protože je to podle mě hodné dítě, ale na druhou stranu se občas dokáže parádně vztekat, a to by ho člověk někdy alespoň v duchu roztrhl jako hada. Ale tělesné tresty už prostě používat nechci a vím, že tahle scéna odezní i bez nich. Chce to ovšem někdy pevné nervy.

     

    Veronika Jiravová, děti 4 roky a 8 let: Obecně jsem i proti plácání přes zadek. Sama se to snažím dodržovat, ale bohužel jsem se už párkrát rozčílila tak, že jedna na zadek přilétla – jenže vždycky mě to pak mrzelo. Holt dlouholeté zažité praktiky se těžko zpřetrhávají ze dne na den. Ale snažím se!

     

    Klára Olexová, děti 22 a 26 let: Jeden ze způsobů, kterými vychováváme my, savci, mláďata, je dotyk. Ten je buď láskyplný, nebo je to naučné plácnutí. Když takové lvíče blbne přes čáru, chytne od mámy tlapu. Díky tomu se srovná a příště si dá pozor. My jsme s tím úplně přestali a je otázka, jestli z vymazlené generace vyrostou lidi šťastnější, lepší a slušnější, než jsme my. Jinak odpovědi na vaše otázky jsou "dobře" a "ne". 

     

    Jaroslava Koutecká, děti 4 roky a 15 let: Fyzické tresty s přítelem neuznáváme, možná i proto, že jsme si je v dětství užili až dost. Proto se snažíme být trpěliví, hodně s dětmi mluvíme a problémy řešíme v klidu. Ale jsem máma jako každá jiná, někdy mi trpělivost dojde a jedna výchovná přistane.

/
Autor: Majka Dvořáková, wall
Sdílej na facebooku

Diskuse ke článku

.
Video
360p
Kam o víkendu? Co takhle Páni kluci, Ratolest fest, obří mamut nebo…
5. - 6. týden: Na mateřství jsou nejhorší pocity beznaděje
5. - 6. týden: Na mateřství jsou nejhorší pocity beznaděje

Horoskopy


Zobrazit domovskou stránku