Tak už prosím tě pojď!
Trvalo mi to osmnáct let a čtyři děti, ale nakonec jsem to zkusila a ono to funguje. Vždycky když jsem se někam přesunovala s batoletem, snažila jsem se ho přinutit, aby to bylo mým tempem, občas hodně rychlým, protože časovou ztrátu jsme nabrali už doma při vypravování.
S nejmladším dítětem už to nedělám. Pokud vyloženě nespěchám a nepřesvědčím dceru, že je fakt potřeba, aby byla v kočárku – moc to nejde, má svou hlavu – nechávám tempo na ní. A tak nám cesta trvá sice déle, než kdybych lpěla na tom, že kilometr nemá trvat víc než dvacet minut, ale většinou je to vlastně docela zábava. A hlavně nejsem zpruzelá z neustálého popohánění dítěte a dítě není zpruzelé, že si nic neužilo. Domů přijdeme obě v dobré náladě a často si jdeme každá po svém. Já většinou ke konvici na kafe, dcera k nějaké stavebnici nebo kočárku s miminkem.
Nevěřila bych tomu, ale když nechám dceru, aby se pět minut houpala na zábradlí na břehu strouhy, a přetrpím nějakou tu obavu, že tam spadne, omrzí ji to a dobrovolně pokračuje v cestě. Když dítěti dovolím, ať si sebere klacek nebo kámen, potěší ho to, chvíli s nimi blbne a pak je zase zahodí.
Uznávám, funguje to většinou, ne úplně vždycky. Občas jdeme s dvouletou Josefínou necelých čtyři sta metrů ze školky domů hodinu. Ale co už, stane se.
