Chvil, kdy se spolu rodina baví a směje, nelitují děti ani dospělí Foto: Shutterstock.com
21. prosince 2015 06:00Nechovej ho tolik, rozmazlíš si ho! Proboha, ty se mu omlouváš? Je to přece tvoje dítě a ty musíš mít autoritu! A další a další dobře míněné rady schytávají matky na každém kroku – od hřiště po vlastní domov. Způsobů výchovy je celá řada a neliší se jen podle generací. Jaké věci dělaly naše čtenářky, i když s tím okolí úplně nesouhlasilo, ale mají pocit, že dětem to neublížilo?
Braly si děti do postele
"Nenechte ho spát u vás, rozmazlíte si ho. A chlapa to brzo přestane bavit, mít v posteli pořád nakýblované děti." Takové názory razí mnozí, bez ohledu na věk. Jsou děti, které od narození spí ve vlastní posteli a jsou spokojené. Jsou ale takové, které se buď hned, nebo po čase přestěhují alespoň na část noci k rodičům. "Vždycky jsem si říkala, že do svatby mi tam nezůstanou," říká se smíchem čtyřicetiletá Marie. "My jsme vždycky večer četli společně knížky v naší velké posteli. Vždycky to byla část dne, na kterou jsem se těšila. Děti v naší posteli rády usínaly, já a manžel jsme je pak v noci roznesli do jejich postelí. A neměly problém spát jinde – u babičky nebo na návštěvě. Jen doma chtěly být u nás. Časem se přesunuly do svých postýlek i na usínání – přirozeně, ve chvíli, kdy chtěly samy. Nebyl to žádný stres a náš intimní život to také zvládl," dodává Marie.
Chovaly děti, když plakaly
"Kolikrát jsem slyšela, že si dítě rozmazlím, když ho budu jako miminko chovat, když pláče," vzpomíná máma tří dětí Jindřiška. "Někomu se ani nelíbilo, že je nosím v šátku, prý na mně budou jednou závislé. Ačkoliv jsem se chovala stejně ke všem dětem, každé bylo jiné. Největší mamánek byl nakonec prostřední syn – bylo období, někdy kolem roku a půl, kdy mne nepustil samotnou ani na záchod a v podstatě se chtěl chovat pořád. Asi to potřeboval, a tak jsem ho nijak násilně neodstavovala, i když si okolí myslelo, že bych měla. Prostě jednou dostal chuť objevovat svět, tak se mne začal pouštět sám. A já prostě nějak instinktivně vím, že tak to bylo správně."
Řekly ne, když bylo snazší říct ano
Někdy je to těžké. Když vás potřetí za den žádají o další sladkost. "Domluvili jsme se, že dnes už ne." Když vás podesáté za den žádají o další sladkost. "Opravdu, ne." V jejich očích vidíte zklamání a je jasné, že si pomyslí něco o nejhorší mámě na světě, která jim nedá navíc ani jednu "blbou sušenku". Všichni víme, že povolit je jednodušší a že nejde jen o sušenky. Každé takové NE, které ustojíte, se počítá.
Řekly: omlouvám se
Kolikrát se člověku stane, že vybuchne, protože už je toho prostě nad hlavu. "Občas mám chuť děti praštit, to pochopitelně nechci. Ale vypadnou ze mě takové šílenosti, že by možná jedna přes zadek byla míň traumatizující," mluví o svých občasných pocitech bezradnosti maminka dvou školáků. "Každopádně vím, že někdy reaguju přehnaně. A tak se pak klukům za to omluvím. Prostě řeknu: vím, že jsem to přehnala, a je mi to líto. Mám ale pocit, že klukům to postupně dochází. Dřív se rvali a vždycky měli pocit, že jsou nepřátelé až do smrti. Teď jim dochází, že je to reakce v rozčílení a že to neznamená, že se pak spolu nemůžou usmířit. Jsme takové italské povahy, ale myslím, že díky mé omluvě dokážou i oni se svým vztekem lépe naložit."
Řekly: udělala jsem chybu
Jeden ze sílících trendů ve výchově je zajistit dítěti to nejlepší. Dětství bez stresu, prostor pro rozvoj osobnosti a talentu. Čas na vzdělání, čas na aktivní relaxaci, a to všechno za asistence ideálního rodiče, který nedělá chyby. Protože má být dítěti přece vzorem, že? "Já jsem se naopak rozhodl, že budu chyby přiznávat a snažit se je před nimi napravit," říká otec jednoho vlastního a dvou vyženěných dětí. "Někdo se mnou třeba nemusí souhlasit – já ale klidně dětem přiznám, že jsem slíbil něco, co nezvládnu splnit. Že to byla chyba, že se to příště budu snažit nedělat. A řeknu, co mohu udělat pro to, abych jim to vynahradil. Jasně, že by bylo lepší to neslibovat. Ale když tu chybu udělám, tak se za ni omluvím," uzavírá. "Ať vidí, že nikdo není neomylný."
Nechaly děti vybrat si
Vy s nimi moc diskutujete, ozývá se občas, a to především z řad starší generace. Nechápu, proč by dítě mělo rozhodovat, co se bude dělat o víkendu. "A já zase klidně dám dítěti vybrat: řeknu, že půjdeme ven, ale jestli chce jít krmit labutě nebo na hřiště, to nechám na něm," popisuje výchovu své dcery paní Klára a dodává, že nemá pocit, že by dcera byla nějak zmatená nebo rozmazlená. "Jasně, že nám neřídí, jestli o víkendu pojedeme na chalupu nebo za tchyní. Jsou situace, kdy na výběr nemá – jíme, co se uvaří, chodíme spát po pohádce, v zimě nosí čepici. Ale jestli jí připravím tričko žluté, ale ona ho bude chtít vyměnit za jiné s princeznou Elzou, s tím problém nemám," dodává Klára.
Dělaly s nimi hlouposti
"Možná to někomu přijde nedůstojné, ale mě strašně baví s dětmi blbnout. Občas se potřebuji naladit na jejich notu, chci říkat nesmysly, stříkat pistolkami po bytě, dělat nepořádek. Pak taky zůstat v pyžamu celej den, nečistit si zuby, prostě nedělat jen to správné," říká sedmatřicetiletý Vojtěch. "Možná je to nevýchovné, možná jednou zjistím, že nemám autoritu, ale zatím si to nemyslím. Jsou to hrozně hezké chvíle, i když je tedy obtížné skončit včas," připouští.
Související články
/
Klíčová slova:
