Někdy je toho opravdu dost Foto: Shutterstock.com
4. ledna 2016 06:00Děti jsou samozřejmě to nejlepší, co se nám v životě může stát. Takhle se to alespoň vždycky tradovalo. To, že jejich výchova nepřináší jen šťastné okamžiky jako vystřižené z reklamy na kakao, se vědělo pochopitelně odjakživa, jen se o tom zas až tak nemluvilo. A už vůbec ne před dětmi. A taky si někdy říkáme: copak tohle naše máma neprožívala? Když máme štěstí, tak se jí na to zeptáme a ona odpoví: prožívala. Jen o tom nemluvila. Jaké věci rodiče svým dětem – většinou – neříkají?
Že kvůli nim pláčou
Všichni tak nějak předpokládáme, že to s námi rodiče neměli jednoduché, ale že by kvůli nám museli brečet... Možná občas, když nám v pubertě ujelo nějaké to zašklebení. Až teprve naše děti nám ukážou, že důvodů a situací se najde nepočítaně. Teprve v kůži rodiče pochopíme, že důvod může být malicherný, ovšem po probdělé noci a třetím neúspěšném pokusu o úklid prostoru pod stolem stačí maličkost. A v tu chvíli zjišťujeme, že myslíme jen na to, abychom ty slzy před nimi ukryli.
Že jim bylo vždycky líto, když brečely děti
Nejtěžší je ustát to, když vidíme hořce plakat svého potomka. Ať už kvůli prvním pokusům a zjištění, že voda z trychtýře vždycky vyteče, nebo kvůli první lásce, nebo dokonce kvůli tomu, že my jsme mu něco zatrhli. Být v tuto chvíli oporou a současně si trvat na svém je proklatě těžké.
Že vědí, že nejsou dokonalí
Ono vůbec být svým dětem oporou a příkladem je hrozně těžké. A vyčerpávající. Moderní respektující rodič může alespoň – na rozdíl od těch autoritativních – přiznat chybu. Je ale žádoucí, aby hned také ukázal potomkům, jak se s chybou snaží vyrovnat a jak pracuje na nápravě celé situace. A večer nabídl jako jedno z konverzačních témat u jídla něco, "co se nám dnes povedlo". Asi moc dobře rodič tuší, že mluvit o tom, co se nepovedlo, nebo o svých nedokonalostech je asi zbytečné. Nikdo to totiž nevidí lépe než jeho děti.
Že vždycky chtěli ten poslední kus čokolády
Čokolády, koláče, dorty, pizzy a tak dále a tak dále. Děti si berou první. I poslední. Bohužel jsme ve věku, kdy nám udělá větší radost, když tu radost uvidíme v očích našich potomků.
Že to někdy pěkně bolelo
Mateřství bolí. A tím nemyslíme jen na duši, když se o potomky permanentně bojíme. Tím myslíme i fyzicky – prostě ano. Začne to taháním za náušnice a za vlasy nedlouho po příchodu z porodnice domů. A pokračuje to dál. Jsme od nich zválení, bolí nás záda, taháme tuny nákupů a na odpočinek je vždycky potřeba minimálně dvojnásobek času, který máme. Ale přesto – kdybychom se našich rodičů zeptali, odpověděli by nám stejně jako nejspíš my odpovíme jednou našim dětem: Rozhodně bychom do toho šli znovu!
Související články
/
Klíčová slova:
