Nejhorší dárky pro děti? 45 % morčete, ručníky do výbavy a Barbie s ulomenýma nohama
Mám z dětství takové trauma. Nic zásadního, ale pamatuju si to do dneška. Když mi bylo asi čtrnáct, dostala jsem pod stromeček čtyřicet pět procent morčete. Přesně tak to bylo na krabici s ním napsáno. Tu větší část dostala moje sestra s vysvětlením, že měla pod stromečkem o dárek méně. Byly to vůbec vypečené roky, někdy v té době jsem dostala taky tyrkysového mončičáka, růžovou mikinu s nenáviděnou kapelou The New Kids on the Block a desku se šmouly. Jaké nejhorší vánoční dárky si z dětství pamatují ostatní, kterých jsem se zeptala?
Moje kolegyně Gábina na tom jako dítě byla docela dobře. Asi v šesti letech dostala vytouženou Barbie. "Byla to moje první Barbie. Táta prohlásil, že má ohýbací nohy a pozor, urval je! Pláč! Po svátcích ji vzal do práce chlapům na dílnu a přinesl ji sešroubovanou. Z boků jí čouhaly zlaté šrouby. Moje první Barbie s totální endoprotézou kyčelního kloubu. Už nikdy nemohla nosit plavky," vypráví Gábina, s jejíž hendikepovanou Barbie si dneska hraje její čtyřletá dcera.
Barbie vůbec je téma. "Myslím, že šlo o Vánoce roku 1985. Pod stromečkem čekala panenka à la Barbie. Jistě také pracně sehnaná, nicméně z východního bloku, takže neměla ohýbací klouby jako originál. S takovou jsem byla samozřejmě strašně trapná. Ponaučení do dospělosti – nepořizovat fejky," míní Zuzana, matka jedné dcery. Na dobré úmysly vůbec pozor, jak dokládá Klára. "Měla jsem hodinky, který se rozbily, bylo mi to dost jedno, ležely v šuplíku. Máma je nechala opravit a dala mi je opravené pod stromek. Brala jsem to jako děsnou křivdu tehdy..."
Rozpaky ale může vzbudit jakýkoli dárek. "Doteď si pomatuju, jak jsem jednou dostal povlečení a nějaký energetický KAMENY!" nemůže zapomenout Martin – dárek se dodnes válí někde v šupleti.
A ani obligátní sportovní vybavení nemusí potěšit. "Běžky. Běžkování jsem v deseti upřímně nenáviděla, zato rodiče je milovali! A pak ve dvaceti kuchařku s dovětkem, že bych taky mohla někdy něco uvařit," vzpomněla si na dárky od rodičů Halka. Nějak poté se odstěhovala, knihou podkládala všelijaké věci... a teď? "Je to moje nejpoužívanější kuchařská kniha," dodává.
Knihy mohou být skvělý dárek, ale dárce se musí trefit. Moje kamarádka Mia dostala, čertvíproč, v šestnácti letech Encyklopedii řezbářství. "Ideální dárek pro někoho, kdo dostal pětku z dřevěné krabičky, že," komentuje to. Lucie zase v šestnácti toužila po Kunderovi, leč čekaly na ni rozhovory s Gorbačovem.
Bohaté vzpomínky má i Radka. "Můj tatínek byl novinář a psal o hokeji. Vzhledem k tomu, že těsně před Vánocemi se každoročně hrál velký hokejový turnaj v Moskvě, měla jsem dlouhou řadu dárků sovětské provenience: panenku, které po vykoupání slezly vlasy, železný šicí stroj na kličku, který šil jen vrchní steh (všechny holčičky měly v té době umělohmotný elektrický z NDR, který opravdu sešil dva kusy látky), dalekohled na jedno oko, kterým nebylo nic vidět," vyprávěla mi s tím, že ale radost měla vlastně ze všech!
Časté byly i kapesníky. "V krabičce, s celofánovým víčkem, jakože luxus. Zatímco otci dělaly nefalšovanou radost, my se sestrou jsme k nim kladný vztah neměly. Stejně jako k hnědým vroubkovaným punčocháčům, ty taky byly pravidelně. K panence pseudobarbie se taky hlásím, navíc jsem ji dostala už v době, když mě ani barbíny nezajímaly, asi ve 13, tři roky předtím bych pro barbínu vraždila," vzpomíná na dětství novinářka Kateřina. Taky Hanka dostala kapesníčky. "S vyšitejma růžema ve třech barvách! Nikdy jsem nevěděla, jestli do nich smím smrkat nebo jsou na ozdobu do skříně," líčí rozpaky.
Tepláky i utěrky
Pavel zase nemůže zapomenout na roky, kdy postupně dostával sady, místy kapku propálených, tureckých teplákových souprav. "Máma pracovala v Geoindustrii Dubí a podnik stál v takové té poslední hnusné zatáčce, když se sjíždělo z Cínovce. Každou chvíli tam nějaký kamion vlítnul do lesa...nebo do rybníka. Tenhle turecký se převrátil a trochu i hořel. Zboží pak přímo na místě prodávali lidem, jen od jisker v tom byly občas dírky. Byly to hnusné tepláky v děsivých “byzantských” barvách, tlusté a strašně se vytahovaly, plus ty dírky jak od cigaret...no ale zase byly levné. Nenáviděl jsem je. Asi tak od čtvrté do sedmé třídy."
Zvláštní a velice rozsáhlou kategorii představovaly dárky "do výbavy" – jak se ukázalo, když jsem se na podivuhodné dárky z dětství začala vyptávat svých kolegů a kamarádů. Jen je zřejmě dostávaly pouze holky a to už celkem od mala. Moje kamarádka Markéta v sedmi letech příbory oplakala, já v deseti koukala na sadu hnědých utěrek jako puk.
Někdy je z nepovedeného dárku alespoň rodinná historka jako u mojí kamarádky Hany. "Není to vůbec nejhorší dárek, ale nejvtipnější. V patnácti jsem dostala od své tehdy osmileté sestry Knihu pro nastávajícího otce! Ona moc ještě neuměla číst, a tak to tehdy přečetla jako Knihu pro nasvátného otce a darovala mi ji v domnění, že je to nějaký thriller."
