Inspirativní příběhy čtenářek: Popraly se s osudem a vyhrály!
Spíláte denně svému osudu a nadáváte na to, že sice máte práci, ale špatně placenou, že vás neustále zlobí vaše (zdravé) děti nebo že se vám nechce vyjít domů pár pater pěšky? A zamyslela jste se někdy nad tím, že vlastně možná máte úplně skvělý život a že existují ženy, které jsou na tom daleko hůř?
Tři takové se nám svěřily se svým nelehkým osudem, se kterým se musely samy vypořádat. Markétě se narodilo zdravé dítě, ale dnes je z něj těžce postižený mladík, který je na své mámě totálně závislý.
Michaelu zapřel vlastní otec, sexuálně obtěžoval nevlastní dědeček a znásilnil ji první přítel, její velká láska. Romana byla aktivní a veselá holčička, když jí ve dvanácti letech diagnostikovali leukémii, se kterou se prala několik let.
Ještě pořád si myslíte, že jste na tom špatně? Pokud ano, inspirujte se našimi čtenářkami, které se s nepřízní osudu dokázaly skutečně poprat.
Jak zvládnout start školy? Vyprávějte o svých neúspěších
Leckdy drsný návrat do lavic nyní zažívají školáci i studenti. A také jejich rodiče, kteří občas musí zaktivovat i poslední zbytky trpělivosti, aby…celý článek
Markéta Koběrská (42)
„S Míšou člověk nestíhá stárnout...“
Jak to všechno začalo...
Míša se narodil v dubnu roku 1991 jako úplně zdravé miminko. V listopadu téhož roku se už od rána necítil dobře, hodně spal a k večeru se přidalo zvracení. Z pohotovosti, kam jsme ještě ten večer zašli, nás ale poslali domů.
Synův stav se vůbec nelepšil, v sobotu večer Míšu hospitalizovali v nemocnici a v neděli ráno prodělal vážnou operaci zauzlení střev. Z nemocnice nás pustili domů za týden s doporučením na neurologické vyšetření. Při operaci došlo k vážným komplikacím a následnému ochabnutí pravostranných končetin.
Tenkrát poprvé jsem si přečetla v propouštěcí zprávě z nemocnice diagnózu, která zněla „podezření na DMO“ (dětská mozková obrna, pozn. red.).
„línější hošík“
K paní doktorce na neurologii jsme se dostali, když byl Míšovi rok. Přestože v té době už lezl po čtyřech a začínal se stavět, diagnóza zněla: „línější hošík“. Dostali jsme doporučení na rehabilitaci. Cvičit jsme začali v dětském rehabilitačním stacionáři.
Že je náš syn postižený dětskou mozkovou obrnou, jsme se dozvěděli, když byly Michalovi téměř dva roky. Přesná diagnóza zněla: diparetická forma dětské mozkové obrny s lehkým postižením horních končetin.
Ta největší zkouška na nás teprve čekala
Michal začal docházet na každé dopoledne do rehabilitačního stacionáře, následoval pobyt v lázních a kolem tří let začal chodit za pomoci čtyřbodových holí. Tenkrát jsme synovo postižení vnímali jako naprosto normální součást života, absolutně v ničem nás neomezovalo.
Brali jsme ho všude s sebou, v létě do sedačky na kolo, v zimě na sáně. To, že zatím sám nechodil, nebyl vlastně žádný větší problém. Navíc tu byla babička, která se o Míšu ráda postarala, když jsme s manželem chtěli mít chvilku volna pro sebe. Ani jeden z nás tenkrát netušil, že život nebude vždy ubíhat v takové pohodě a ta největší zkouška nás oba vlastně teprve čeká.
S mužem jsme se odcizili...
Během dalšího roku se Michalovi začala vtáčet levá noha. Následovala operace, na tři měsíce sádra na noze, lázně... a další operace. Nakonec jich bylo devět. V té době jsem začala cítit únavu z každodenní péče o něj.
Bylo mi přes třicet a toužila jsem dělat i něco jiného než jen cvičit s Míšou a starat se o domácnost. Michal už jezdil na invalidním vozíku a začínalo být fyzicky náročné chodit každý den do schodů - nejdřív syn, potom vozík. Problém byl, že jsme se s manželem u syna museli střídat v hlídání a spoustu věcí jsme nemohli dělat společně. Vlastně jsme v tu dobu začali žít víc vedle sebe než spolu...
RADOST střídala BEZNADĚJ
Čas pomalu plynul a já jsem se začala smiřovat s tím, že zdravotní stav našeho syna asi lepší nebude. Michal v té době už sám dávno nechodil, operace ani rehabilitace nepřinášely takové výsledky, jaké jsme si přáli. Mozek prostě nelze přeprogramovat. Ani po mentální stránce to nebylo nic moc.
Velmi špatně komunikoval a téměř nikdo jeho řeči nerozuměl... Bylo to hodně těžké období, ve kterém se střídaly pocity radosti s naprostou vyčerpaností a bezmocí. Měla jsem dvě možnosti: buď se po zbytek života trápit tím, že syn nikdy nebude schopný žít samostatný život, nebo ho přijmout takového, jaký je, a spolu s ním si užívat každodenní malé radosti, které život přináší.
Míša byl a dodnes je obrovské sluníčko a především díky němu jsem se nakonec dokázala přes celou situaci přenést. Jeho úžasný úsměv a optimismus je a vždycky byl naprosto odzbrojující.
Nikdy nekončící dřina
Dnes je Michalovi dvaadvacet let. Dávno bydlíme sami dva a omezení, které Michal má, jsme se naučili brát jako běžnou součást života. Mnohem těžší než smířit se s jeho postižením je smířit se se skutečností, že na spoustu věcí přestávám sama stačit. Péče o člověka s těžkým tělesným postižením je obrovská každodenní a nikdy nekončící fyzická dřina.
Syn dnes váží 80 kg a jenom ho zvednout několikrát denně do vozíku je práce pro statného muže. Neznám slovo dovolená, nemůžu si o víkendu jenom tak poležet nebo třeba o chvilku déle pospat.
Život je zrcadlo...
Dávno jsem pochopila, že cvičením se synův zdravotní stav nezlepší, ale je nutné cvičit, aby se zdravotní stav nezhoršoval. Nejhorší na tom všem je, že vás zařadí podle typu postižení do jakési kategorie, které je přidělená určitá částka peněz. Nikdy se vás ale nikdo neptá, jaké máte potřeby vy.
Bojím se, abych neonemocněla, protože není nikdo, kdo by mě v péči zastoupil. Není problém zajistit synovi pobyt v denním stacionáři, problém je tento pobyt z prostředků, které máte k dispozici, uhradit. Jeden blízký člověk mi řekl, že život je zrcadlení - jak se k němu chováme, přesně to nám vrací.
Měl obrovskou pravdu, i nám život přináší také příjemné věci - a já bych tímto ráda poděkovala nadaci Dobrý skutek, díky které jsme se se synem mohli podívat do Tuniska...
Život s Míšou mi dovolil prožít tolik nádherných maličkostí, které zdravý člověk ani nevnímá. Nedávno jsme byli na koncertu Hradišťanu. Když dohráli a dozněl potlesk, do naprostého ticha kostela, kde se koncert konal, se ozvalo: „Mami, líbí.“ A já v ten moment prožívala nepopsatelný pocit štěstí a radosti, že to, co dělám, opravdu stojí za to!
Michaela Brandnerová (27)
„Snad jsem se ze všech průšvihů dostatečně poučila…“
Život jako z filmu?
Maminka za mě bojovala a vlastně asi bojuje doteď. Abych to vysvětlila: mamince a mému otci se narodil Tomáš, můj brácha. Otec měl prvorozeného syna, a to mu stačilo. To, že čekali druhé dítě a narodila jsem se já, bylo pro něj zřejmě ponižující. Začal pít. Manželství mých rodičů se rozpadlo. Otec měl snahu nás jednou navštívit, ale chtěl vidět jen bratra.
Osm stovek alimentů
Maminka řekla: „Buď oba, nebo ani jednoho.“ Takže to dopadlo tak, že u prvního soudu o přiznání výživného se nás otec zřekl s tím, že nás nechce nikdy vidět. A také se mu to splnilo. Bydleli jsme od sebe asi jen deset kilometrů, ale nikdy jsem ho pořádně nepoznala...
Snaha z mé strany byla, ale táta mi na mé dopisy, které jsem mu psala, neodpověděl. Na žádost přes mého strýce sice na osobní setkání později přistoupil, ale prý jen v dopoledních hodinách. Na dotaz proč, odpověděl, že si ve dvanáct chodí do školy pro oběd a pak jde na pivo.
Jeho podmínky mě urážely, takže se žádná schůzka nekonala. Je to půl roku, co ve dvaapadesáti letech zemřel. Jediné, co jsme od něj viděli, byly alimenty v hodnotě 750 korun. Žádný pohled k narozeninám, žádný dárek na Vánoce…
Víc než přítulný dědeček
Po rozvodu rodičů jsme se odstěhovali za mamčiným novým přítelem. Bydleli jsme v malé vesničce s jeho rodiči. Dalo by se říct, že nám tam nic nechybělo. Byl to takový malý stateček. Králíci, slepice, kůň, psi, prasata, krávy... Spousta prostoru pro skotačení malých dětí.
Tímto nastěhováním jsem „získala“ další dva nevlastní bratry. A úžasné prarodiče. Vlastní si bohužel nepamatuji. Jenže můj nevlastní dědeček mě měl radši víc, než bylo přípustné… Dlouho jsem tomu nerozuměla, takže dlouhá léta jsem si myslela, že je to normální, že „to“ asi dědečkové dělávají.
Jenže když na mě přicházela puberta, pochopila jsem, že je něco špatně. A to děda nedokázal pochopit. A tak s osočením, že já jsem coura a moje matka taky, nás vyhodil a my se museli odstěhovat.
Znásilnil mě expřítel
Jen si pamatuji, jak mě povalil do sena, lehl na mě, začal funět a já cítila jeho ztopořený penis. Pak tiše upadl a odpočíval. Snad jen jednou mi strčil jazyk do pusy pod výmluvou, že to byl bonbon. Buď se nikdy nic horšího nestalo, anebo se mi zablokoval mozek a víc si nepřipouštím…
Čas ubíhal. V sedmnácti jsem si našla přítele. Co vám budu povídat, byla to láska jako trám. Mamka ho ale nesnášela. Tehdy jsem ještě nechápala, proč... Měl dvě děti, o které se nestaral, ale stále jsem poslouchala, jak je miluje a jak jsou pro něj nejdůležitější na světě.
Vztah nám vydržel asi rok. Po neustálém vydírání a deptání jsem ho raději ukončila. Přál si jen jednu věc: poslední večeři na rozloučenou. Souhlasila jsem, a to jsem neměla dělat. Odvezl mě k sobě domů a tam mě znásilnil. Při aktu opakoval neustále jednu větu: „POKUD TĚ NEBUDU MÍT JÁ, NEBUDE TĚ MÍT NIKDO.“ Pak mě vyhodil u cesty a ujel…
Z louže do bláta
To byl poslední hřebíček do rakve. Začala jsem chodit za školu, kouřit marihuanu a lhát jediné osobě, která to se mnou myslela opravdu dobře - mámě. Nakonec to dopadlo tak, že jsem nedostudovaný středoškolák. Maminka se o mém znásilnění dozvěděla až po mnoha letech.
Pak přišel můj další přítel. Máma říkala, že mě prý stáhne ke dnu. A tak se stalo... Téměř po dvouletém vztahu jsem byla naprosto psychicky zdeptaná. Vlastně ani nedokážu popsat, jaké věci se děly.
Výhružky, bití, strhávání volantu, vydírání, sledování. Stačilo dojet z práce o dvě minuty později a už bylo všechno špatně. Dopadlo to tak, že jsem šla venčit psy a ujela jsem v jednom tričku a kraťasech. Připravil mě o veškeré vybavení našeho pronajatého bytu a zanechal mě s dluhem 200 000 korun. A s hodně malým sebevědomím...
Místo lásky splácím dluhy
Půjčila jsem si u kamarádky a strýce, abych měla na zaplacení realitky a vratnou kauci. Jenže po měsíci bydlení s novým přítelem se mi začalo stýskat po Robertovi. Ale jak se vrátit? Naštěstí jsme s Robertem našli k sobě cestu zpátky. A je to to nejlepší, co jsem mohla kdy udělat.
Jenže stále splácím dluhy po svém mladém příteli, které nasekal, i ty, které mám vůči strýci a kamarádce, kteří mě museli v těžkých dobách založit. Asi si říkáte, kde na to všechno beru? No, nikde. Samozřejmě na to nemám. Robert mi s tím nepomáhá a já to po něm ani nechci. Naštěstí ode mne nechce žádné peníze za to, že s ním žiju, takže dluhy budu pomalu splácet.
Silná, ale zlomená
Neustále mám někoho na telefonu. Už ho nemám ani sílu zvedat, protože jak chcete bankám vysvětlit, že sice stálou práci máte, ale neplatíte? Spočítala jsem si, že mi to bude všechno trvat dva roky, než si budu moct koupit nové tenisky... Kuba mi pravidelně píše, jak mě miluje a jak všeho lituje a že mi nějaké peníze dá. Ale jsou to jen řeči, kterými mě jen víc a víc sráží na kolena.
Navenek možná vypadám silně, ale přiznám se, že uvnitř jsem rozsekaná na tisíce maličkých kousíčků. Jsem hodný člověk, který jen chce, aby se ti ostatní měli dobře. Jenže jaksi nepřemýšlím nad tím, jak to může dopadnout. Doufám, že jsem se ze všech těch svých pádů už dostatečně poučila…
Romana Andělová (37)
„Díky těžké nemoci teď můžu dělat práci, která mě opravdu naplňuje.“
Království za spánek
Život naruby mi převrátila akutní leukémie, kterou jsem jako malá prodělala. V 80. letech to byla nemoc, kterou porazilo jen málo dětských pacientů... Celé to bylo hrozně rychlé, dalo by se to přirovnat ke chřipce. Pořád jsem byla unavená. Tato akutní fáze před hospitalizací trvala zhruba týden.
Pamatuji se, jak jsem spala v obýváku na pohovce a mamka mě přemlouvala, že musíme vyrazit k naší obvodní lékařce. A já toho nebyla schopná. Paní doktorka mi řekla, že mám asi příušnice. Bylo to v pondělí 12. října 1987 a mně bylo dvanáct let. Poté jsme s maminkou čekaly před ordinací na výsledky.
Ležela jsem jí na klíně, hladila mě po vlasech a já jedla pacholíka s rohlíkem. Pak jsme šly dovnitř, kde nám řekli, že to nejsou příušnice a že tam musím zůstat...
Leukémie byla tabu
Odvedli mě na dětské hematologické oddělení a první dojem byl opravdu strašný. Bála jsem se dětí, které tam byly. To jsem ještě netušila, že za pár týdnů budu vypadat úplně stejně. Vůbec jsem netušila, co se mnou je.
Nikdo se s dětmi tenkrát nebavil, nikdo neřekl slovo „leukémie“. Lékaře jsem neměla ráda, protože opravdu špatně mi začalo být až ve chvíli, kdy mě začali léčit. Takhle to probíhalo více než rok. Nezbývalo nic jiného než utíkat do svého smyšleného světa. Tehdy mě zachránila moje fantazie.
Co když ji všechny děti ale nemají? Co když potřebují alespoň chytit za ruku? Tyhle myšlenky mě později vedly k rozhodnutí pomáhat malým pacientům v jejich smutném osudu...
Ztracený pocit bezpečí
Moji rodiče byli vždycky spíše realisté a příliš nechápali moje sklony k fantaziím. Málokdy jsem se dočkala obejmutí. Především mamka byla a stále je relativně tvrdá, nemá příliš ráda doteky, to, co já naopak potřebuji.
Dá se říct, že mi v dětství chyběl pocit bezpečí. Pamatuji se, že jsem na maminku v dětství častokrát čekala, a ona prostě nepřišla. Před kamarády jsem se zase za svoji nemoc styděla, proto jsem jim z nemocnice psala dopisy, že jsem na planetě Bimbuli a mám se dobře. Na našem oddělení jsem si našla nové kamarády.
Vždycky jsem si na někoho zvykla, jenže on tam jednoho dne prostě nebyl. Mrzelo mě, že se se mnou nerozloučili. Až mnohem později mi došlo, že se ani rozloučit nemohli...
Vítězství a cesta na druhý břeh
Já měla štěstí, přežila jsem. Ale návrat do běžného života nebyl jednoduchý. Myšlenky pomáhat nemocným dětem jsem se ale už nezbavila. Proto jsem se rozhodla, už coby dospělá, pomáhat.
Vzpomněla jsem si, jak mi v nemocnici bývalo smutno. K této myšlence jsem dospěla v okamžiku, kdy jsem se stala sama mámou a dostala jsem se vlastně na ten druhý břeh.
Proto jsem se rozhodla nemocné děti na onkologických odděleních navštěvovat a vyzdobit jim místo, kde musí nedobrovolně trávit svůj čas. Po letech jsem se tak vrátila tam, kde vlastně můj příběh začal...
Jsem záchranný člun pro nemocné děti
Lidé obecně utíkají před nemocemi, chtějí se bavit jen o štěstí a veselých věcech. Já jsem se díky svému dětství naopak rozhodla jít těmto problémům vstříc. Díky svému návratu do Motola jsem se stala záchranným člunem dětí, a tím současně našla také svoje životní štěstí.
Ne vždycky je to jednoduché, šťastné osudy všech dětí bohužel nedokáže zajistit ani moderní medicína. Proto každý den chodím za všechny děti, které jsem poznala a které odešly, zapalovat svíčky.
Bláža, Bůča, Pupíno a spol.
Krkouni jsou prapůvodně tři plyšové postavičky - žirafa Bláža, kravička Bůča a nemotorný slon Pupíno, které mi dělaly společnost v nemocnici. S nimi jsem utíkala na jejich kouzelnou planetu Bimbuli a vymýšlela různá dobrodružství. V současné době je v prodeji kniha o těchto zvířátkách, kde je hlavní postavou malá Adélka.
Knihu doprovází plyšové hračky, pexesa, omalovánky, prostě vše, co by se našim nejmenším mohlo líbit. Miluji práci s dětmi a do budoucna bych si přála trochu víc tuto činnost a tvorbu s nimi zintenzivnit. Mým snem je získat prostředky pro vytvoření dětského uměleckého centra, kde bychom mohli společně tvořit.
Chci skákat panáka
Momentálně jsem sama se svými pastelkami a svými úžasnými dětmi, patnáctiletou Sárou a osmiletým Sebastianem. Peru se s dceřinou pubertou a Sára zase asi se svou infantilní matkou.
Ona chce být už dospělá, já bych zase skákala panáka a malovala po chodníku. Bastíka mám zatím pod křídlem a užívám si to do morku kostí. Veškeré manipulace ve výchově jsem už vzdala. Ani my jsme neunikli iPhonům a playstationu, ale umíme si i zalézt na celý víkend pod peřinu a zpívat písničky.
Uvědomuji si, že možná už nikdy mě nebude nikdo tolik milovat, potřebovat a věřit, jako právě ony. Už dávno vím, že nejkrásnější ze všech dárků dává život do kočárků!