39. týden: Už jen čekám na den D!
Po propuštění z nemocnice a následné kontrole v porodní ambulanci se chystám na poslední těhotenskou poradnu k mé gynekoložce. Když vyšlapuji schody do její ordinace v druhém patře (a musím se mezitím dvakrát zastavit, abych si odpočinula), uvědomím si, že za dobu, co jako těhotná docházím do její ordinace, se vystřídala skoro všechna roční období.
Pamatuji si, jak jsem na podzim sotva vystoupala ty schody s bolestmi po hyperstimulačním syndromu a byla překvapena, že mi moje doktorka do zprávy pro nemocnici, kde mám být hospitalizována, napsala, ať mi raději změří hodnotu hcg v krvi, jestli nejsem těhotná, a já si zabalená v teplé bundě říkala, že takové štěstí a zároveň náhoda se nám nemohla přihodit.
Napínavé momenty
A vidíte, mezitím jsem v době plískanic a sněhových přeháněk chodila do ordinace pro jednu fotku z ultrazvuku za druhou, třásla se před každou kontrolou, jestli je všechno v pořádku, modlila se za úspěšné výsledky 1. screeningu a na jaře jsem se už nemohla dočkat, až oznámím doktorce první kopance v břiše a konečně se nám potvrdí pohlaví miminka.
Léto, to už byla taková třešniška na dortu. Čím dále jsem v těhotenství byla, tím jsem se uklidňovala, že je naše holčička v pořádku, a taky jsem se radovala z toho, jak se čile projevuje, a užívala si každotýdenní monitory srdíčka. Všechny tyhle momenty ať už napínavé nebo čirého štěstí mi projely hlavou na těch pro mě nekonečných schodech...
Po jejich zdolání a usednutí v čekárně si říkám, že dnes je to snad naposled, co zde takto sedím s břichem. Vzhledem k mým všem potížím a rizikovému těhotenství jsem už ke svojí gynekoložce šla s doporučením z nemocnice na indukci/vyvolání porodu před termínem. Navíc podle doktorky jsou porodní cesty připravené, malá sestoupená hodně dolů a já se pořád pomalu otevírám.
Protože se mi opět vrátily průjmy, zvracení, bolesti hlavy a do toho doktory strašilo moje hematologické onemocnění, bylo pravděpodobné, že ani moje gynekoložka nebude proti vyvolání porodu nic namítat.
Na páteční kontrole jsme se tak dohodly, že se ve středu domluvím přímo v nemocnici na konkrétní datum indukce, která by měla proběhnout ve čtvrtek, pokud bude vše připraveno. A já se modlila, aby bylo, protože by mě pak mohla odrodit i moje ošetřující gynekoložka, jež právě každý čtvrtek v nemocnici operuje. Kéž by to vyšlo...Na porod jsem se sice těšila, ale zároveň se ho i obávala, a tak bych za známou tvář u porodu byla vděčná...Navíc moje doktorka je vážně skvělá žena...
Dobu do středy jsem ještě využila k umytí oken, vyprání záclon a všeho možného, převlečení postelí apod. Jojo, hnízdící syndrom se projevil v plné síle. Co ale hrálo proti mně, bylo počasí. Úmorná vedra přes 30 stupňů udělala z mých kotníků a nohou bezkonkurenční kopii Shreka. Nikdy bych nevěřila, že oteklé nohy mohou tak bolet...A abych se připravila na blížící se porod, zintenzivnila jsem cvičení s Aniballem a začala více popíjet maliníkový čaj.
Když už nezvládnete ani holení
Večer před kontrolou v nemocnici jsem věnovala tomu, abych ze sebe udělala aspoň trochu člověka. Strávila jsem v koupelně dobrou hodinu, abych si stejně na pomoc zavolala manžela, který mi musel s holením pomoci. Vážně nevím, jak si některé ženy mohou nebo musí s tímhle poradit samy. Já například už se na jistých místech nejsem schopná oholit tak dva měsíce...
Před středeční konzultací v nemocnici, před pravděpodobnou čtvrteční indukcí jsem nemohla dospat. Celou noc jsem lítala na záchod, více a více otevírala dveře na terasu a pozorovala manžela, jak spí. Když už se mi pak konečně podařilo usnout, zdály se mi sny jak o hrůzostrašném porodu, tak i o tom, že mi řekli, že se vyvolávání odkládá a ať přijdu na další kontrolu za týden. Upřímně nevím, co bylo horší, jestli ty hororové výjevy zrození života nebo nekonečné čekání, co a jak bude.
Samozřejmě jsem pak až do rána nezabrala. V nemocnici se ale naštěstí potvrdily pozitivní zprávy o uspokojivém stavu porodních cest a zítřejší vyvolání porodu tak bylo oficiálně odsouhlaseno. Lékařka mi s mým souhlasem provedla Hamiltonův hmat a poslala mě domů. A já si pro ten poslední den ve dvou naordinovala klid, oběd s manželem, večeři s rodiči a poslední mazlení s naším pejskem. Ten, jako by něco tušil, mi celý den lehal k bříšku a relaxovali jsme spolu namačkaní tělo na tělo. Večer si ho rodiče odvezli k sobě domů a my si s manželem uvědomili, že tohle je pravděpodobně poslední večer, kdy si můžeme pouze představovat, jak ta naše princezna bude vypadat. S bolestmi břicha jsme propovídali skoro celou noc (usnout se mi stejně nepodařilo).