Příliš volnosti škodí stejně jako to, když se pro děti obětujeme, říká Katka Králová z Nevýchovy

Sdílej na facebooku
25. listopadu  2016 
 06:00

Ve snaze respektovat dítě a vyhnout se přísné výchově dnešní rodiče často sklouznou do jiné pasti, a tou je výchova "všechno pro dítě". Takové riziko hrozí rodičům, kteří nechtějí být na děti zbytečně přísní a zároveň se chtějí vyhnout příliš volné vychově. "Obojí to vlastně znamená, že se obětují a zapomínají na sebe," tvrdí Katka Králová, zakladatelka směru zvaného nevýchova. 

Představte si situaci: rodina sedí u večeře, pětileté dítě jídlo nechce, protože mu nechutná. Rodiče se chystají s ním o tom mluvit, když v tom se do hovoru dávají velcí, skoro dospělí sourozenci dítěte a dožadují se nějakého rázného řešení. Jak z toho ven?

Stačí dětem úplně v klidu říct, jak to rodiče vidí, těm velkým i tomu menšímu. Není nic špatného na tom, že má v rodině každý na situaci jiný názor. To důležité je jeden druhého neutnout, ale vyslechnout, a hledat tak řešení spolu.

Bára Nesvadbová: Můj největší úlet? Krásný zedník!

Bára Nesvadbová: Můj největší úlet? Krásný zedník!

Přestože se většinou obléká do černé barvy, je nepřehlédnutelná. Spisovatelka a novinářka Barbara Nesvadbová (41) právě vydala novou knihu Laskonky,…celý článek

Jste zakladatelkou a propagátorkou takzvané nevýchovy. Jak jste na ni přišla? Jaká je vaše vlastní zkušenost s dětmi a jejich výchovou, z níž jste vyšla?

Nevýchova je výsledek mé cesty s dětmi. Jsem bývalá učitelka. S dětmi ve škole to ze začátku nebylo úplně jednoduché, vykřikovaly, neposlouchaly, chodila jsem domů vyčerpaná. Ale nechtěla jsem křičet a dávat černé puntíky, v hloubi duše jsem byla přesvědčená, že to musí jít jinak. Že prostě nedává smysl být s dětmi na kordy. Přece jsme všichni byli taky děti. 

Z čirého zoufalství jsem s dětmi jednoho dne začala "normálně" mluvit. Nejdřív s jednou holčičkou, se kterou do té doby nešlo moc hnout. A když to zafungovalo, byla jsem okouzlená. Jak mě najednou bere vážně a chce spolupracovat. A tak jsem definitivně sestoupila z učitelského stupínku a přestala jsem s dětmi komunikovat z pozice síly. Místo toho jsem se jich začala ptát, co potřebují, a říkat jim, co potřebuju já.

9 věcí, které se syn naučil ve školce, a nás to nepříjemně překvapilo

9 věcí, které se syn naučil ve školce, a nás to nepříjemně překvapilo

Několik let jsme usilovali o to, aby se syn dostal do státní školky. Povedlo se to, až když mu bylo více než pět let. A teď celkem často myslíme na…celý článek

To stejné se mi osvědčilo, když mi do života přišly dvě děti mého muže. Na začátku jsme překonali nedůvěru, ostražitost i spoustu bolavých situací a dneska máme parádní vztah – i s jejich maminkou. Loni náš Janek měsíc marodil. Doháněli jsme pak spolu učení a já si na tom znovu uvědomila, jak schopné a moudré ty děti jsou. Všechny děti, ne jen ty naše.  

Mluvila jsem o nevýchově nedávno s jednou skupinou rodičů na jedné akci a tam kdosi řekl, že Kateřina je teoretik, protože nemá vlastní děti a cizí se vychovávají vždycky snáz. Mohla byste se k tomu prosím vyjádřit?

Ano, nemám vlastní děti a nepochybně je to s nevlastními jiné. V něčem jednodušší, v něčem možná složitější, těžko říct. Nevýchovu už ale vyzkoušela velká spousta rodičů, kteří mají vlastní děti, a jejich výsledky jsou stejné jako ty mé.

Jenom rodiče už většinou jedou se svými dětmi v nějakých výchovných strategiích a děti v důsledku toho mají naučené nějaké chování. Už spolu mají své vyběhané cestičky, ze kterých někdy dá práci vystoupit. Proto to vypadá s vlastními nejtěžší. Je hodně zajímavé to sledovat, jak na sebe rodič a dítě reagují a jakou "hru" spolu hrají. No, a když rodič tu hru prokoukne a přestane s ní, dítě to pozná a přestane taky. A pak se spolu dokážou domluvit. Tenhle "zázrak" jsem zažila s rodiči při nevýchově už mockrát. 

Mám za to, že přístup českých rodičů k výchově se za poslední desetiletí hodně změnil, a to k lepšímu. Co podle vás dělají rodiče přes veškerou dobrou vůli špatně?

Ano, dnešní rodiče mají k dětem daleko otevřenější přístup. Chtějí jinou výchovu, než jakou sami zažili. Jenže v tom je právě někdy ten zakopaný pes. Ve snaze respektovat dítě a vyhnout se přísné výchově sklouznou často do jiné pasti, a tou je výchova "všechno pro dítě".

Takže pak buď s vyplazeným jazykem dělají pro děti první poslední, přizpůsobují jim veškerý čas, honí se po kroužcích, nebo dětem nechávají takovou volnost, která už je na jejich úkor. Obojí to vlastně znamená, že se obětují a zapomínají na sebe. Jenomže rodič je v životě dítěte ten nejdůležitější člověk, minimálně prvních pár let. Dítě se od něj učí jeho chování i přístup k životu. Proto je důležité, aby rodič myslel taky na sebe.

Mnoho rodičů souhlasí s tím, že nemají děti bít a nepřiměřeně je trestat, ale fakt, že by je neměli ani odměňovat, už skousávají hůře. Proč by vlastně neměli?

Je rozdíl dítě ocenit a odměnit. Ocenění, když ho myslíte upřímně, je úplně přirozená věc. Klidně mu řekněte, že si ho vážíte. Že vás dojalo, jak citlivě zvládlo vyřešit situaci. Nebo že obdivujete, jak si dokázalo poradit. Ale rodičovské pochvaly a odměny takhle většinou nevypadají. 

Barbora Tachecí: Mám ráda muže, kteří mne mohou poučovat

Barbora Tachecí: Mám ráda muže, kteří mne mohou poučovat

Barbora Tachecí se na rozhovor těšila. „Rozhovory, kde se netáži, ale odpovídám, mám nejraději, protože se nemusím připravovat,“ vysvětlila. Většina…celý článek

Rodiče dětem spíš říkají: "To mám radost, jak jsi to hezky snědla." A třeba ještě dodají: "Tak tady máš bonbonek." Nebo: "To je hezký obrázek, ty jsi ale šikulka." A takovéhle pochvaly vytvářejí závislost na odměňování a na mínění druhých. Děti pak přestanou dělat věci pro sebe, protože to tak potřebují nebo protože je to těší, ale začnou dělat věci pro druhé. Aby potěšily maminku nebo tátu, aby byly ty jejich šikulky. A pak si tenhle vzorec chování nesou s sebou do dospělosti a dělají dál věci kvůli druhým. Aby vyhověli, aby nezklamali, aby se zavděčili.

A proč je špatně chtít po dítěti, aby především nezlobilo, ať už si pod tím představíme cokoliv?

Protože dítě nevychováváte jen pro teď, ale hlavně pro život. Musíte se rozhodnout, jestli potřebujete rychle se vypořádat s jednou konkrétní situací, například rychle utnout scénu v obchoďáku a honem dítě umlčet, nebo jestli chcete, aby se z té situace dítě naučilo něco důležitého do života. Třeba zacházet s emocemi a řešit vyhrocené situace v klidu.

A pak taky: to hodné, pokorné dítě se většinou podvolí, když přijde šéfik party a udělá na něj ramena. Naučilo se poslechnout autoritu a "nezlobit". Zatímco dítě, které se umí ozvat, si s takovým šéfikem poradí.

10 signálů, podle kterých poznáte, že z něj bude dobrý táta

10 signálů, podle kterých poznáte, že z něj bude dobrý táta

Tvoříte už nějakou dobu pár a přemýšlíte o tom, jestli by váš partner mohl být i něco víc než jen „přítel“? A že by stálo za to mít s ním dokonce děti?…celý článek

Když mluvíte o tom, že rodič by měl dítě respektovat a zajímat se o to, proč reaguje tak, jak reaguje, zní to části rodičů jako prázdná fráze – co dělat v konkrétní situaci, kdy dítě leží vzteky modré na zemi v obchodním centru?

Zkuste si v té situaci představit sebe, co by vám pomohlo? Samozřejmě se neválíte mezi regály, ale určitě zažíváte momenty, kdy se zlobíte, máte vztek, něco vás vytočilo do nepříčetnosti. A kdyby vám někdo řekl "okamžitě toho nech!", nedokážete ho poslechnout, protože emoce s vámi cloumají. Budete mít spíš chuť řvát ještě víc. Nebo kdyby vás někdo popadl a vlekl pryč. Budete mít pocit, že vám rozumí, a utišíte se?

Děti to mají stejně. Potřebují v tu chvíli vědět, že jste s nimi na jedné lodi. Většinou pomůže začít s dítětem mluvit. Ale žádné sáhodlouhé rozbory a promlouvání do duše, to nefunguje, jen uznat jeho pocity. Třeba si vzpomínám na jeden zásek s naším Jankem při vánočních nákupech. Pomohlo sednout si k němu na bobek a říct mu: "Už je to dlouhý, co? Asi tě to tu nebaví, viď?" A rozběhlou scénu jsme dokázali otočit a zvládnout.

Neřeknu vám, co přesně máte říct vy, neexistuje univerzální řešení. Záleží na tom, co scéně předcházelo, a taky na tom, jak to máte se svým dítětem "zajeté", jeho vztekání už může být naučená strategie. Ale to zásadní, co platí vždycky, je zastavit se. Nenechat rozjet ten kolotoč, že dítě řve, vy jste z toho na nervy, syčíte na něj, ono ještě přidá a nakonec tam řvete oba.

To modré dítě na zemi jenom došlo do bodu, kdy selhala komunikace. Když se zastavíte a uznáte, že vám to nedělá naschvál a že je mu asi taky nepříjemně, vždycky vás napadne, co říct.

V jednom rozhovoru mluvíte o tom, že rodič by měl být parťákem. Takže podle vás rodič má být kamarád? Jedna má známá, matka hodně problematického teenagera, mi tuhle říkala, že kdyby něco mohla změnit, byla by na něj odjakživa přísnější, protože rodič není kámoš. Kde udělala chybu?

Možná je potřeba si nejdřív vyjasnit, co myslíme slovem "parťák" nebo "kamarád". V nevýchově partnerství s dětmi znamená, že potřeby rodiče i dítěte jsou stejně důležité. Že jeden nedělá věci na úkor druhého. Je to rovnováha. Má být dobře oběma.

A můj skutečný partner nebo kamarád není někdo, koho klidně pošlu do háje, když mě zrovna nebaví. Je to člověk, kterého si vážím, i když má na věc jiný názor, a stojím o to, aby náš vztah fungoval. A taky pro to něco dělám.

Vaše známá možná bude ten případ, kdy rodiče staví kamarádství s dětmi jednostranně. Už jsem o tom mluvila – zapomínají na sebe. Upozaďují své potřeby, neukazují své hranice, a děti tak získávají převahu. A když má jeden navrch, není to skutečné partnerství.

Pořádáte kurzy nevýchovy – co si pod tím mohu představit?

Spolu s kolegy jsem vytvořila pětitýdenní kurz Výchova nevýchovou a rodiče se v něm postupně naučí vyřešit své problémy s dětmi, pokud už spolu nějak válčí, tak nastavit funkční hranice a vrátit svůj vztah s dítětem do rovnováhy. Dát do něj důvěru a respekt – pro rodiče je někdy překvapivé, že to jde už od miminka.

Vypadá to pak třeba tak, že vám ani ne dvouleté dítě místo hysteráku přesně ukáže, co potřebuje. A trpělivě vám to několikrát zopakuje, dokud na to nepřijdete. Protože ví, že to má cenu, že se nemusí "házet do luku", protože máma se vždycky snaží rozumět.

Celý kurz je on-line, takže rodiče nikam nedojíždějí, ale patří k němu i potkávání. Rodiče jsou spolu v uzavřené FB skupině, kde se můžou radit nebo taky jen číst příspěvky ostatních. Říkám vždycky, že je to nejpřátelštější místo na českém internetu :-), ta vzájemná podpora je tam obrovská.

70 fotek porodů, které ukazují ženskou sílu: Která je vaší favoritkou?

70 fotek porodů, které ukazují ženskou sílu: Která je vaší favoritkou?

Narození dítěte patří k nejsilnějším životním okamžikům. Dokládají to i záběry z těchto momentů, které pořizují otcové miminek, porodní asistentky…celý článek

Sdílej na facebooku

Diskuse ke článku

.

Související články

Video
720p 360p
Kam o víkendu: Krajinou kolem pivovaru nebo na festival pro batolata?
7. - 8. týden: Přijala jsem své nedostatky! Dokonalá máma neexistuje
7. - 8. týden: Přijala jsem své nedostatky! Dokonalá máma neexistuje

Horoskopy


Zobrazit domovskou stránku