35. týden: Předporodní kurz. Jak se naučit přijmout bolest?
O tom, jestli navštívit, nebo nenavštívit předporodní kurz, jsem ani nepřemýšlela. Od začátku těhotenství jsem měla jasno, že chci nějaký absolvovat. Otázkou bylo ale jaký. Nakonec jsem si vybrala ten, který obsahuje teorii i cvičení v porodnici, kde bych chtěla rodit.
Že je teď letní babyboom, jsem předpokládala, ale že je to až takový extrém, to jsem opravdu netušila. Na informační hodině se nás sešlo přes třicet maminek, což je prý v dějinách kurzů naprostý rekord. Dosavadní nejpočetnější skupinka byla v zimě a tvořilo ji 25 maminek. Trochu jsme svým počtem tak narušily harmonogram porodních asistentek, které kurzy vedou, a musely nás na cvičení rozřadit do tří skupin, což samozřejmě znamenalo, že když jste měla smůlu jako já a dostala jste se do třetí skupiny, po teoretické hodině, kterou jsme měly všechny spojenou, jste čekala další hodinu v čekárně na to, než se uvolní tělocvična a vy budete moct cvičit.
Já si cvičení vzala jako zpestření k lekcím hormonální jógy, kam chodím, a očekávala jsem od něj hlavně cviky na nafukovacím míči a techniky dýchání k porodu. A přesně toho se mi dostalo. Ten, kdo ovšem přišel na cvičení s vidinou, že se na něm opravdu zapotí, musel být zklamaný. Ano, dělaly jsme pár cviků na žíněnce, u žebřin a na balonu, ale všechno to bylo v takovém hooodně pozvolném tempu. Oproti gravid józe to opravdu byla lážo plážo pohodička.
Navíc na poslední lekci s námi byli i partneři, kterým porodní asistentka vysvětlila, jak nás při porodu masírovat, podpírat, a vyzkoušeli jsme si i úlevové pozice ve dvojicích. Mně osobně tedy ty pozice moc úlevové nepřišly a nedokážu si představit, že bych měla být při kontrakcích takhle do manžela zavěšena, ale tohle je hodně individuální věc a každému vyhovuje něco jiného. Porodní asistentka, která cvičení vedla, byla velmi milá a přišlo mi, že ani tatínky nechce nijak děsit, ale naopak je uklidnit, že to všichni společně zvládneme.
Jak se připravit na to, že musíte přijmout bolest
O co větší uklidňování a relaxace byly na cvičení, o to větší šoky představovaly některé poznatky z teoretických hodin. Ty pro změnu vedla jiná asistentka. Ne že by nebyla milá, jen to byl takový ten typ člověka, který vám všechno řekne hezky na rovinu a bez příkras. Což se ale hodí, protože jako prvorodička si nedokážu úplně přesně představit, co mě čeká, a tak je pro mě lepší být připravena i na ty nepříjemné věci. Osobně totiž razím heslo: "Těžko na cvičišti, lehko na bojišti."
Na naší porodní asistentce je vidět, že má už třicetiletou praxi, a tak se například nebojí říct, jak je to s klystýrem, nástřihem, co je a není nutné si vzít s sebou do porodnice, čemu věnovat po porodu pozornost u sebe i miminka a kdy a proč kojení může bolet. Zároveň je ale vidět, že neplatí, že by všechny „mazačky“ odsuzovaly „novoty“. Například ta naše je velkou propagátorkou bondingu a vážení a měření dětí až po něm. Abych byla upřímná, hodně věcí, které byly řečeny na kurzu, jsem měla již načtených nebo probraných s kamarádkami, tak to pro mě až taková novinka nebyla. Nejvíce mě proto zajímaly hlavně exkurze na porodních boxech a názorné ukázky, jak se dá rodit a co všechno můžeme v naší porodnici využít.
Co mě ale samotnou nejvíce překvapilo a co mi uvízlo v hlavě, bylo doporučení: „Musíte přijmout fakt, že bez kontrakcí porodit nelze.“ Ano, bolí to, ale když tu bolest přijmete, půjde všechno rychleji. Když se ale proti ní zatvrdíte, budete se vším bojovat – se sebou, s dítětem i s nepokračujícím porodem. Těchto pár vět bylo pro mě to nejcennější, co jsem se na kurzu dozvěděla. Nepovažuji se za žádnou superhrdinku, a i když bych ráda porodila přirozeně, nedokážu dopředu odhadnout, zda to zvládnu bez jakékoliv farmakologické pomoci, nebo raději sáhnu po nějakých utišujících prostředcích. Dopředu nechci nic zavrhovat. Ovšem vím, že bez jistého nastavení v hlavě to nepůjde tak či tak…
