Můj příběh: Porodila jsem dvě děti císařem a nevyčítám si to!
- Je fajn, když je porod krásný. Ale je škoda mít pocit selhání, pokud všechno nevyjde tak, jak jste si představovala Foto: Shutterstock.com27. listopadu 2015 06:00
O porodnictví se zajímám už roky, napsala jsem o něm stohy článků, mluvila jsem s mnoha porodníky, porodními asistentkami i matkami. Sama mám čtyři děti – dvě se mi narodily přirozeně, dvě císařem, takže je jasné, že mě tohle téma zajímá. Neminula mě ani vzrušená debata, kterou vyvolal dokument Pět zrození Eriky Hníkové. Při pohledu na záběry z vinohradské porodnice není těžké propadnout zoufalství a smutku, ale po pár hodinách se dostaví smíšené pocity – protože porodnictví už se přece jen zlepšilo. Nebo ne?
1. O koze a nedostatku soukromí
...Autor: ShutterstockUznávám, narození mého druhého dítěte bylo ze všech čtyř mých porodů nejkrásnější. Druhorozený přišel na svět roku 2000 v někdejším Centru aktivního porodu na pražské Bulovce, v prostředí, kde jsem se cítila docela dobře, s porodní asistentkou, kterou jsem znala a s kterou jsme si navzájem sedly, kromě ní tam byl už jen můj manžel. Nikdo mě nenutil tlačit dítě na koze v poloze s nohama nahoře, nikdo mi nevyhrožoval nástřihem, natož aby ho provedl, mohla jsem si dělat vlastně to, co jsem chtěla a potřebovala. Třeba se i prospat mezi kontrakcemi. Nemluvě o tom, že po porodu mi dítě nikdo neodnesl.
Bylo to tak jiné ve srovnání s prvním porodem v pražském Podolí. Psal se rok 1997, porodnice byly vesměs příšerné a dost divný byl i příchod mého prvorozeného syna. Klasická hekárna, nerudné porodní asistentky, všude bílé pláště, žádné soukromí, muž čekající na chodbě, zatímco já sama chodila porodním sálem v andělíčku se skoro holým zadkem. Nakonec následovala poloha vleže, kolem několik cizích lidí, rámus, cosi na bolest, světlo, nevolnost, konečně mohl přijít i muž, pocit, jako bych byla opilá, a nakonec i to dítě.
Byl to tenhle zážitek, který mě přiměl zajímat se o porodnictví, psát o něm, angažovat se v hnutí, které usilovalo o jeho změny. Tehdy jsem se zařekla, že do Podolí už nikdy.
2. Císaře, prosím
...Autor: ShutterstockUplynulo více než deset let, psal se rok 2011, čekala jsem třetí dítě a nakonec se rozhodla zase pro Podolí. Zdejší porodnice prošla dost velkou přestavbou, porodní sály jsou útulnější a hlavně – můžete na nich být i s partnerem. Od jiných matek jsem věděla, že se změnil i přístup personálu.
Asi vždycky budu hájit právo žen přivést dítě na svět na místě, kde se cítí dobře. Sama mám několik kamarádek, které porodily doma, ale sama jsem se na to nikdy necítila. Řekněme, že nejsem moc rodivý typ, takový ten, který rodí takříkajíc za rohlík. To už jsem po dvou porodech celkem dobře věděla. Proto Podolí v nové podobě.
Bohužel, ke konci těhotenství přišly komplikace a syn musel na svět už na přelomu 36. a 37. týdne. Lékaři z Podolí, jak se ukázalo, dělí jejich názory na dva tábory – jeden razil heslo vyvolat porod a porodit přirozeně, druhý se od začátku klonil spíš k císaři. Já souhlasila s vyvoláním, ale trochu jsem o tom pochybovala – vzhledem k tomu, že oba první synové se narodili dlouho po termínu. Po čtyřech dnech vyvolávání jsem s kontrakcemi, které nikam nevedly, vyčerpaná stála na chodbě a hádala se s porodníkem, co tedy dál? Druhý den se mi primář omluvil za to, že to trvá tak dlouho. Třetí syn se nakonec narodil císařem. Neviděla jsem ho hned, to mě mrzí, ale už za tři hodiny po porodu ano, kojila jsem hned, jizva se hojila dobře. Věděla jsem, že to jinak nešlo.
Josefína a autorka letos na JIPAutor: Radka Wallerová/Supermámy3. Zkreslit se dá cokoli
...Autor: ShutterstockVzpomínala jsem na své porody, zatímco jsem sledovala záběry z dokumentu Pět zrození od režisérky Eriky Hníkové. Natočila je v pražské porodnici na Vinohradech, která má ze všech pražských porodnic nejhorší pověst. Dostala hodně na frak. Dokument je hodně drsnou podívanou, plnou osamělosti, odcizení a nepovedených porodů. Krvavá bota, novorozenec opuštěný na nemocniční chodbě, matky zblblé opiáty.
Vůbec nechci hájit tamního porodníka Bohuslava Svobodu, jeho klasický a rigidní přístup k porodům mi nikdy neseděl. Ale nesedí mi ani režisérčin přístup, podle mě je film hodně tendenční. Píšu už dost dlouho na to, abych věděla, že i jeden a ten samý porod se dá popsat dvěma naprosto odlišnými způsoby. A že když budu chtít dokumentem nějakou porodnici rozcupovat, udělám to.
4. Možnost výběru tu přece je
...Autor: ShutterstockUznávám, že zvláště v Praze je těžké najít si porodnici jinou, malou, osobní, protože tu zkrátka není. Stejně jako zatím nemohou existovat porodní domy, kde by vládly především porodní asistentky, protože jejich existenci nikdo neschválil – takové místo by mně osobně přišlo pro porod nejlepší.
Ale čekat individuální přístup od porodnických fabrik, kde se narodí několik tisíc dětí ročně? To je vlastně naivní. Protože to se prostě nedá stihnout. Nicméně určitě od nich můžeme chtít přístup co nejvíce lidský, vstřícný, ohleduplný. A tohle už se podle mě za posledních dvacet let k lepšímu změnilo výrazně.
Když jsem se letos pár dní před porodem poprvé ocitla na kontrole v porodnickém traktu u Apolináře, jeho vzhled mě šokoval. Neútulno, bílé kachlíky, zářivky, místnosti víceméně průchozí. Vzpomněla jsem si na Podolí z 90. let a vyděsila se. Ale personálu nemůžu nic vytknout. Byli příjemní, vycházeli mi vstříc, uklidňovali mě, představovali se, vysvětlovali, nehádali se se mnou. To jsme přece vždycky chtěli. I proto mi film nesedl, podle mě se vlamuje do dveří, které už jsou dost pootevřené.
5. Strach ze selhání
V některých porodnicích se nedodržují platné právní předpisy. Namísto pěstounské péče posílají nechtěné novorozence automaticky do ústavů.Autor: www.profimedia.czAle všímám si ještě jedné věci. Světem se šíří přesvědčení, že porod musí být hezký, aby bylo dítě šťastné, zjednodušeně řečeno. Což vždycky nevyjde, a to ani v sebelepším prostředí a s někým, koho si člověk vybere, po boku. Jenže pak chodí světem matky, které místo toho, aby se v klidu a s láskou staraly o své děti, užírají se tím, že jim ublížily, protože jejich porod nebyl dostatečně přirozený. To mi přijde škoda. Dvě ze čtyř mých dětí se narodily císařem a nakonec asi nevěřím tomu, že jim to na celý život ublížilo, respektive odmítám si takovou myšlenku připustit či si to snad vyčítat.
Video se připravuje ...