Eliška Podzimková: Malého prince jsem na Islandu poslouchala pořád dokola, šíleli ze mě!

Výtvarnice Eliška Podzimková.
Foto: Vojtěch Tesárek
Sdílej na facebooku
11. listopadu  2019 
 06:00

„Příběh Malého prince je geniální, některé věci ale pochopíte až v dospělosti,“ říká výtvarnice Eliška Podzimková, která ilustrovala známou knížku francouzského spisovatele a pilota Antoina de Saint-Exupéryho. Příběh zasadila na Island, který je podle ní tak trochu jiná planeta. A tak trochu z jiné planety vám možná bude připadat i interaktivní výstava Malý princ, která právě probíhá v holešovickém Vnitroblocku. A nejen proto, že obrázky můžete sami uvést do pohybu pomocí speciální mobilní aplikace.

Jaké máte první reakce na výstavu?

Skvělé. Bylo to dost práce. Asi víc, než jsme čekali, ale je to super! Mám radost!

Pro koho je výstava určená? Hlavně pro děti, nebo i pro dospělé?

Pro všechny! Výstava nemá žádný věkový limit, stejně jako knížka Malého prince. Já si dokonce myslím, jak jsem na knížce rok pracovala, že ten příběh vlastně pro děti ani není. Nebo takhle: je, děti si tam najdou to svoje, ale myslím si, že to celé člověk pochopí až v dospělosti. A možná proto je Malý princ tak úspěšný a populární. Takže výstava rozhodně není jen pro děti. Dokonce když rodiče vyjdou ven, tak mnohdy říkají, že se zase na chvíli stali dětmi, což je hezké.

Je potřeba, aby návštěvníci znali pohádku Malý princ?

Asi nemusí. A třeba je to poňoukne k tomu, si to přečíst.

Vy jste říkala, že se tu lidé vracejí do dětství, co by si měli z výstavy odnést? Nebo co byste si přála, aby si uvědomili?

Měli by se trochu pozastavit nad tím každodenním shonem. Naším cílem bylo vytvořit místnost, ve které bude člověku dobře, kde bude chtít zůstat delší dobu. Občas se stane, že dítě stráví ve stanu (na výstavě je stan, kde hraje audiokniha Malý princ – pozn. redakce) třeba hodinu a poslouchá tu kapitolu pořád dokola. A to je fajn. Někdo tam stráví deset minut, někdo hodinu a půl. To už je na každém, co si tam najde.

Pamatujete si Malého prince z dětství, nebo jste ho četla až v dospělosti?

Pamatuju si útržky, asi jsme ho četli ve škole, ale prostě jsem tomu úplně nerozuměla. Když mi Albatros nabídl knížku ilustrovat, tak jsem příběh četla znovu, bez ilustrací, původní verzi jsem nechtěla ani otevírat, protože k tomu mám velký respekt a nechtěla jsem se nechat ovlivnit. Zároveň jsem pořád poslouchala audioknihy a hledala jsem si tam ty své okamžiky. Během cestování po Islandu jsem to opravdu sjížděla pořád dokola, ostatní v autě už mysleli, že mě zavraždí. Pak už jsem to vypnula, protože už fakt nemohli (smích).

Říkáte, že jste si hledala to své… Kterou pasáž máte nejraději?

To je těžké! Nevím, jestli to jde říct… Mám docela ráda ten začátek, to seznámení, kde jsou narážky na to, jak jsme moc dospělí a všechno počítáme a koukáme na to, co kolik stálo, a ne na to, jak je to hezké. Pak mám taky ráda Zeměpisce.

Proč Island? Neuvažovala jste chvíli o Africe?

V příběhu se mluví o tom, že je to na Sahaře uprostřed Afriky, ale ten příběh je tak nadčasový a geniální, že kdybyste ho vzali a zasadili do budoucnosti v roce 3020 někde v nějakém futuristickém městě, tak ono to bude fungovat taky. Bude asi možná divný, ale fungovat to bude. Mně to zkrátka tou náladou toho příběhu zapadalo na ten Island, který je vlastně trochu jiná planeta.

Když jste na Islandu fotila, už jste přesně věděla, co vznikne?

Něco jsem věděla dopředu, něco vzniklo až na místě. Vlastně málokteré ilustrace jsem měla vymyšlené dopředu.

Jak vás napadlo rozpohybovat výstavu pomocí aplikace?

Když jsem objevila tuhle aplikaci. Dělají ji takoví dva kluci z Vídně. Spolupracují s různými muzei, například s Albertinou ve Vídni, a „rozanimovávají“ i klasická díla od Egona Schieleho nebo od Vincenta van Gogha. Snaží se to zkrátka trochu zinteraktivnit – jak pro ty děti, tak pro dospělé. Protože – mezi námi – ty technologie tady jsou, je prostě taková doba a mně přijde trochu nesmyslné proti nim bojovat. Naopak je to hezké, využít to k nějakému bonusu navíc. Zároveň ale nikoho nenutím. Kdo přijde a nechce si stáhnout aplikaci a projde si to bez toho, proč ne?

Ale je dobré mít nabitý mobil, když si to chcete vyzkoušet…

Přesně tak! Je to pro ty, kteří technologie mají rádi a chtějí si třeba vyzkoušet něco nového.

Výstava je ve Vnitrobloku do konce roku. Říkala jste, že k ní plánujete ještě nějaké doprovodné akce. Například večeři na téma Malý princ?

Jsou naplánovány různé akce, akorát s nimi budeme postupně vycházet ven. Ta večeře bude s takovou bandou kuchařů, půlka z nich dělá pro Ambiente, druhá jinde, ale společně dělají různé akce. Jmenují se Zase spolu. Já se znám s Janou Bilíkovou z Ambiente a domluvily jsme se, že uděláme takovou jednorázovou večeři. Většinou je tam kolem dvaceti třiceti míst maximálně, a je to prostě zážitek.

Co se bude servírovat?

Teprve včera mi poslali nějaké menu, kde je asi šest chodů. Každý ten chod je inspirován jedním z obrázků. Třeba liščí tatarák. Ale nebojte, je to z hub, i když to zní tak morbidně! Já mám ráda, když se během výstavy ještě něco děje, a tak jsme vymysleli zážitkovou večeři.

Mohou se lidi na takovou zážitkovou večeři přihlásit? Kde?

No, můžou to zkusit, ale myslím si, že to bude hned pryč. Na Facebooku bude událost a lidé si budou moct koupit lístky. (Událost Večeře s Malým princem zveřejnila Eliška v pátek, zbývají poslední volná místa - pozn. redakce)

Vedle doprovodných akcí k Malému princi chystáte projekt Plešouni pro onkologicky nemocné děti. Povíte nám víc?

Plešouni bude napůl hraný, napůl animovaný seriál pro děti na onkologii, který bude vysvětlovat, co je čeká během léčby. Jednoduché věci typu: proč mi padají vlasy, proč nemůžu chodit do školy, co to je magnetická rezonance, proč vidím mámu brečet, proč je můj sourozenec naštvaný, že si ho nikdo nevšímá. Tyhle otázky zaručeně během léčby vyvstanou a nikdo z lékařů nebo personálu nemá čas je vysvětlovat, což jim nezazlívám, řeší daleko důležitější věci. Myslím, že když se nám celý projekt povede udělat podle představ, které mám v hlavě, tak dokážeme to dítě i celou rodinu odbourat od strachu, který je čeká. A budou mít lepší přístup k té léčbě samotné. A ta hlava dělá opravdu strašně moc.

Psychika je hrozně důležitá…

Jestli můžu říct pár zajímavých čísel, tak v padesátých letech v Česku se rakovina vyléčila u 20 procent dětí, teď se vyléčí u 85 procent. Samozřejmě že ta smrt tam pořád přítomná je a nemělo by se o ní nemluvit. Ale to, jak rakovinu vnímáme z filmů, z médií, z okolí, s námi dělá strašně moc. A když si lidi tu diagnózu vyslechnou a začnou pracovat s tím, že je všechno špatně, konec světa a že mi do měsíce zemře dítě, tak je to špatně. Přitom 85 procent vyléčených je opravdu hodně!

Pro koho ten seriál bude určený?

Není to seriál, který by měl být určený jen pro pacienty a pro rodiny. Je to pro širokou veřejnost, protože ta nemoc kolem nás je! Troufnu si říct, že skoro každý tady v této místnosti má svou osobní zkušenost, ať už v rodině nebo u kamaráda, kdekoliv. Týká se to bohužel opravdu každého z nás. A o rakovině se mluví tak, jak by se o ní mluvit nemělo…

Měli by se seriálem pracovat i lékaři v nemocnicích?

Záleží na přístupu nemocnic. Samozřejmě nemůžu mluvit za lékaře, ale doufáme, že se to k nim dostane, mohla by to být dobrá pomůcka. Ve chvíli, kdy k nim přijde nový pacient, tak mu třeba řeknou: „Pusťte si tenhle seriál!“ To by bylo úplně nejlepší, co by se mohlo stát.

Vznikla i kolekce od Albi na podporu Plešounů, je to tak?

Víte, že jsem ji ještě ani neviděla? Ale jo, je to skvělé. Z Albi se sami nabídli, už loni na Vánoce poslali podporu na projekt Plešouni a pak jsme se s nimi dohodli, že uděláme kolekci, která je na podporu Plešounů. Jsou tam nějaký sešit, taška, plecháček, ponožky… Těch věcí se snažíme dělat více. Já nejsem úplně typ člověka, který by chodil a dožadoval se u firem peněz, naopak se stává, že firmy se nám samy nabízejí, že by nám rády něco udělaly pro Plešouny. Jde to pomalu, ale myslím si, že to nikam neuteče. V téhle době pracujeme na vývoji seriálu a jednáme i se zahraniční distribucí.

Vy jste vlastně sama prošla onkologickou léčbou. V té době jste začala kreslit do fotografií a tyhle obrázky vás pak proslavily, je to tak?

Máma je výtvarnice, dědeček byl taky, takže jsem v tom prostředí byla odmalička. Ale tahle technika ilustrace do fotografie vznikla v době, kdy jsem se nudila doma během léčby, je to tak.

Před čtyřmi lety jste se vrátila z New Yorku do Prahy. Plánujete zůstat, nebo už vás to zase někam láká?

Já hodně cestuju, ale nemám už potřebu se někam stěhovat. Už mi to stačilo. V New Yorku mi chyběla Praha, ale i rodina a kamarádi, se kterými jsem se během té své nemoci dost sblížila. New York je obrovský, a paradoxně na to, kolik tam žije lidí, se tam člověk cítí daleko víc sám než třeba v malé Praze.

Sdílej na facebooku
Autor: Gabriela Kolinová

Diskuse ke článku

.
Video

Pomůžeme vám vybrat porodnici!

Těhotné ženy čeká jedno důležité rozhodnutí. Musí si vybrat porodnici, v níž přivedou svoje dítě na svět. Mezi zařízeními jsou velké rozdíly - některé se ani za posledních třicet let nijak moc nezměnily k lepšímu a stále používají rutinní škodlivé postupy, jiné nabízejí příjemné prostředí, individuální přístup, respektují porodní přání a jsou nakloněné alternativnějším metodám. Případně si tam třeba můžete přivést svoji porodní asistentku nebo dulu.

Která porodnice je nejlepší? Která nejvíce vyhoví vašim představám o tom, jakým způsobem chcete svého potomka přivést na svět? Jaké jsou přednost a zápory jednotlivých porodnických zařízení? Podívejte se na přehled všech porodnic na webu maminka.cz a přečtěte si, jak dopadly v hodnocení ostatních žen. Dozvíte se, které porodnice získaly nejvyšší počet bodů a které naopak úplně propadly, přečtete si zkušenosti rodiček a získáte spoustu informací, které vám pomohou zorientovat se v nabídce a vybrat si tu pravou.

Už máte jeden nebo dokonce víc porodů za sebou? Budeme rádi, když nám i vy napíšete svoje zkušenosti z porodnice a pomůžete tak dalším matkám, aby se rozhodly správně.

PORODNICE

Horoskopy


Zobrazit domovskou stránku