Mami, já se bojím! Tohle je 6 největších dětských strachů
Jen ho nechte, ať se bojí. Tak by se dal shrnout přístup k dětským strachům, který zaujímá maminka čtyř dětí Štěpánka Štrougalová z Baby Clubu Juklík. Říká: „Pokud máte dítě, které umí plakat, vyjádřit strach, které za vámi přijde pro radu, pomazlení, vysvětlení, jste skvělí rodiče! K běžnému životu patří radost, obavy, strach, nepochopení, otázky a odpovědi. A my, rodiče, tu jsme pro to, abychom dětem byli nablízku při jejich hledání a chápání. Učme je, jak se se strachem vyrovnat.“
Z neznámého
Ano, strach patří k životu a je to zcela přirozená reakce. U malých dětí se nejčastěji objevuje právě ve vztahu k čemukoli neznámému, nepoznanému (nové prostředí, cizí lidé, odlišná trasa procházky, než je ta, kterou obvykle chodíváte). Takový strach vzniká z nevědomosti a nedostatku informací a s tím, jak bude mrňous postupně objevovat svět a seznamovat se s ním, přirozeným způsobem bude důvodů k obavám a úzkostem ubývat. Proto malé děti tolik milují rituály, pevně daný řád, který se nemění. Dává jim to pocit bezpečí a jistoty. Velkým zlomem v tomto ohledu bývá podle psychologů nástup do školky. Proto nic nedramatizujte, ale vyvarujte se zároveň přílišného ochraňování dítěte, které by časem vedlo k pocitu izolace, zbytečné plachosti a ustrašenosti.
Kde je maminka?
Strach z odloučení se objevuje u dětí už kolem druhého roku věku. Jde o tzv. separační úzkost, která většinou vymizí do konce školky. Maminka, nejdůležitější a nejzbožňovanější člověk na celém světě – co když někam odejde, kdy se už vrátí, kde je a proč je tak dlouho pryč, když má být se mnou? Myšlenky, které se malému tvorečkovi honí hlavou, jakmile se za vámi zavřou dveře. Nejšťastnější totiž je, když může trávit co nejvíce času ve vaší blízkosti, a jakákoli zásadnější odchylka nebo vybočení ze zaběhnutých kolejí ho mohou znejistět. Může se pak projevovat podrážděně, ublíženě, nebo naopak jako nezkrotný vztekloun. Vydržte, pevně ho obejměte a vysvětlete mu, že sice odcházíte, ale než půjde spinkat, budete už zase doma a společně se vykoupete. Ujistěte ho důrazně, že tu jste pro něj, a i když nebudete zrovna teď chvíli s ním, pořád na něho budete myslet.
Ze smrti
Tento druh úzkosti se objevuje zhruba kolem čtvrtého až pátého roku. Dítě děsí a znepokojuje představa, že mu rodiče někdy umřou. Samozřejmě i my dospělí bojujeme se strachem, že nám jednou navždy odejdou rodiče nebo někdo blízký. S věkem se ale naučíme se svými obavami zacházet, zpracovávat je, zvládat a prožívat nepříjemné situace tak, aby nás přehnaný strach nesvazoval a neomezoval v běžném životě. Dítě toto zatím neumí a jeho strach ho dokáže naprosto pohltit a paralyzovat. Před realitou ho samozřejmě neuchráníte, citlivě mu vysvětlete (v závislosti na věku), že i tak zlé věci se bohužel stávají, ale zatím se nemusí ničeho bát.
Ze ztráty
Ačkoli nám to může připadat lehce legrační, dítě může zcela vážně bojovat se strachem, že se mu ztratí hračky, že někde zapomene svého nejmilovanějšího plyšáka nebo mu kamarád odnese z návštěvy nejkrásnější autíčko, které dostal od Ježíška. Trpělivě vysvětlujte, že autíčko může Péťovi nebo Ondrovi klidně půjčit, aby si ho prohlédl, a pak společně dohlédnete na to, aby ho zase vrátil do garáže nebo na poličku. Nebo zkuste hru ve stylu: „Ty se bojíš, že ti tvůj méďa přes noc uteče? Pojď, schováme ho pěkně pod peřinku, aby mu bylo teploučko. A na zem mu raději dáme polštářek, kdyby v noci spadl z postýlky, aby si neudělal bouli.“
VIDEO: Jak děti naučit, aby neměly strach z vody? Podívejte se!
Z bubáků
Ať už mají jakoukoli podobu – ježibaba s bradavicí na nose, zlí skřítkové, čerti nebo tajemní duchové – vypráví vám potomek zaujatě o příšerách, které za ním v noci chodí k postýlce? Přesvědčuje vás, že za dveřmi nepřetržitě číhá baba z perníkové chaloupky nebo hladový vlkodlak? Nezesměšňujte jeho historky, mluvte s ním, vysvětlujte. Ano, občas je potřeba obrnit se bezbřehou trpělivostí, vždy ho ale bedlivě vyslechněte, ptejte se, chtějte slyšet detaily. Sedněte si spolu a požádejte prcka, ať vám to „své“ strašidlo nakreslí. Můžete mu pak dokreslit legrační grimasy, veselou čepici, obří brýle, prostě jakkoli malůvku odlehčit. Nebo můžete strašáky zahnat společným hlasitým zpěvem. Každý způsob, jakkoli bláznivý, je fajn. A hlavně, nepoužívejte nikdy zastrašování jako součást výchovy, můžete si zavařit na velký problém.
Ze tmy
Děti v batolecím a školkovém věku vnímají okolní svět především zrakem. Proto je tak často děsí tma a mohou být hrůzou bez sebe, když se probudí uprostřed noci ve zcela potemnělém pokojíčku samy. Neorientují se, netuší, kde jsou a proč. Obavy pomůžou zmírnit malé noční světýlko, malá lampička nebo svítící obrázek. A samozřejmě spousta lásky, něhy a pochopení. Mluvte s nimi a berte jejich obavy vážně. Nedělejte si legraci z toho, že se váš prcek bojí sám na záchodě, slyší strašidelné a tajemné zvuky, nebo z toho, že když si chce pro něco dojít do pokojíčku, kde se nesvítí, odvede si vás tam s sebou za ručičku. Trpělivě ho učte rozlišovat fantazii od skutečnosti, k ničemu ho nenuťte a nevyhrožujte. A pokud se vám nad ránem vloudí do ložnice polospící skřítek s plyšákem v ruce, neodhánějte ho.
