Pravdě do očí: Jaké to skutečně je pracovat z domova s malými dětmi

„Je to fajn,“ odpovídám většinou stručně lidem, kteří se mě ptají, jaké to je pracovat, když mám doma kojence a předškoláka (naše vesnická školka má stále beznadějně plno). Protože jsem pracovat chtěla a moje práce mě baví. Ale u onoho „fajn“ dost záleží na úhlu pohledu.

Je skvělé, že pomalu, ale přece jen přibývá možností, jak mohou matky nebo otcové pracovat, i když mají malé děti. Ideálně tedy z domova, v čase, který se hodí jim, třeba i na částečný úvazek. Ale nadšence rovnou varuju: praxe je někdy dost drsná a člověk musí vykazovat poměrně vysokou dávku odolnosti.

Abyste práci z domova přežili, nesmí vám kupříkladu vadit, že vaše psaní na počítači má poněkud jiný rytmus, než mívalo v kanceláři. U mě je to věta – zastrčit dudlík – věta – zkonzultovat pořadí stanic vlaku mezi Prahou a Berounem – dvě věty – projít se s kojencem, který v šátku visí na mé hrudi – půl věty – nasadit motor k letadlu a pomoci utřít vylitý čaj…

Dobře, někdy si syn hraje sám celé dopoledne, dcera několik hodin v klidu spí a já bych mohla napsat román. Jenže to tak není vždycky a absolutně nevíte, co vás který den čeká. Krom odolnosti musíte být také pružní, což v praxi znamená, že když děti nečekaně usnou obě najednou, nemáte se co vyvalovat s nimi, ale měli byste to využít k práci. Což se mi tedy notoricky nedaří, protože si zároveň myslím, že spánek matky malých dětí je svatý a měla by se využít každá příležitost. 

Kdyby červená vánoční koulička mohla vyprávět

Ne, nemůžu psát v noci, když děti spí, protože na to už jsem trochu stará, druhý den bych taky vůbec nemusela vstát z postele.

Práce z domova s dětmi po boku také dost snižuje pravděpodobnost, že budete moci uklízet a vařit, na což se dost vyplatí upozornit ostatní členy rodiny. Znáte to, vy jste celý den doma…

Důležité je nesnažit se o dokonalost. Pokud chcete mít malé děti a u toho ještě pracovat, rozhodně od sebe nečekejte, že zvládnete ještě výzdobu domácnosti a její sezonní obměňování. Červená vánoční koulička, která už třetím rokem visí v jednom z našich oken, by mohla vyprávět. Na druhou stranu – když jsem nedávno začala uvažovat o tom, že bych vyrobila ozdobný věnec z šípků, byl to u mě jasný důkaz toho, že mi psaní poněkud chybí.

Mou spásou je rozhodně vynález internetu – protože mailovat se dá i venku, zatímco jedno dítě jezdí na klouzačce a druhé klimbá v kočárku. Nebo kvůli tomu, že v e-mailu není slyšet, že některé z dětí dává poměrně hlasitě najevo svůj názor. 

Chápu, že někoho představa, že i na dětském hřišti vyřizuju pracovní poštu, pohorší. A dost možná si pomyslí i něco o tom, jací jsou mé děti chudáci, když je jejich matka workoholik. Ale taková prostě jsem, lepší matku nemají. Navíc bez možnosti dělat si to svoje bych byla asi poněkud nesnesitelná. Kromě toho – někdo zase pigluje domácnost, vyváří a žehlí, což také není zrovna čas strávený vyloženě s dítětem. 

Mateřská ale taky není žádným vegetem, přece. Třeba takové podzimně zimní vypravování se ven s kojencem, předškolákem, jeho odrážedlem a ne moc chytrým psem taky dokáže člověku vyvolat náběh na tik v levém oku. Ale samozřejmě, někdy by člověk kvůli práci s dětmi tloukl hlavou do zdi. Třeba když vyrazí s miminkem v kočárku (určitě bude spát, vždycky dopoledne spí) na pracovní schůzku, kde posléze malý potomek předvede celý svůj hlasový rejstřík a dá jasně najevo, že cokoliv jiného než chování matkou či kojení je nepřípustné. 

Přesto, neměnila bych – protože vím, že spousta profesí se vůbec z domova dělat nedá, takže jsem vděčná za tu svou. Navíc když dopíšu poslední větu, můžeme se sebrat a něco spolu stavět, vařit, jít ven nebo jet na výlet, což taky hodně děláme.