26. týden: Test na těhotenskou cukrovku. Přehnané obavy!
Před testováním na těhotenskou cukrovku jsem si vyslechla spoustu definic té „nechutně šílené tekutiny“, kterou musí žena vypít. Samotné testování jsem proto odkládala na stále pozdější a pozdější termín. Nakonec jsem se hecla, že příští středu už opravdu, ale opravdu musím do nemocnice na odběry. Nastudovala jsem si, co předtím můžu a nemůžu, a čím více jsem si o tom všem četla, tím více šla má nálada rapidně dolů.
Takže – příchod na odběry v 6.30 ráno. To jako vážně? Jsem typická sova a ranní vstávání odmalička z duše nenávidím. Při představě, že abych vše stihla a dojela do nemocnice v termínu, budu muset vstávat v pět, mě polilo horko. Přitom mám téměř stoprocentní jistotu, že dříve než o půlnoci neusnu. Pak si ale řeknu, že taková prkotina mi nesmí zkazit den. Jsou přece lidé a není jich málo, kteří takto běžně denně vstávají do práce. A jak by určitě podotkly zkušené matky (jejichž úkolem je zřejmě mě asi celé těhotenství jen strašit, jak hrozné to po porodu bude), s dítětem takhle budu vstávat běžně.
Jenže se posouvám k druhému bodu – před odběrem nesmíte 10 hodin jíst. Ha, tak nevím, jestli si čtu správné pokyny k těhotenské cukrovce, nebo jde vážně o zocelování charakteru labilních a věčně hladových těhotných žen. Jasně, já silnou vůli mám, jde mi hlavou. Ale co ta malá, že? Jak té vysvětlím, že po osmé večerní už nic, prostě vůbec nic, nebude? No nedá se nic dělat, budeme muset být silné obě dvě.
Zbytečný strašák
V den odběru mě manžel odváží do nemocnice. S sebou mám připravenou jednu lahev s černým čajem (má gynekoložka mi poradila, ať si do něj naliji tekutinu, kterou dostanu vypít, že to pak bude snesitelnější), druhou lahev s vodou a pořádnou svačinu, do které se hodlám pustit neprodleně po odběrech. V čekárně se nás sejde pět těhotných a nutno podotknout, že všechny vypadáme z toho hladu dosti podrážděně. První odběry krve mají prozradit, zda v testování můžeme pokračovat.
Čtyřem z nás dopadnou dobře a my za chvilku dostáváme onen démonizovaný mok. Jaj, je to poněkud větší, než jsem čekala… S takovou velkou sklenicí jsem nepočítala, bleskne mi hlavou. Mezitím se již některé souputnice neohroženě poprvé napijí. A jejich šklebící se výrazy mluví za vše… "Snažte se to vypít co nejrychleji,“ doporučuje zdravotní sestra a povzbudivě na nás zamrká. Ok, jdu do toho! Opatrně se napiji, protože očekávám záplavu odporné a nesnesitelné chuti. Ta se ale nějak nedostavuje.
Čekám. Pořád nic. Zkusím se tedy rychle napít znovu a pořádně. Zase nic. Jasně, nechutná to nijak dobře, ale že by to bylo zase tak nepoživatelné, se říci nedá. Chuť mi připomíná kombinaci sladkého a kyselého a zůstává po ní na jazyku trpkost. Usoudím proto, že tady nebudu šaškovat s přelíváním tekutiny do předem přichystaného černého čaje, a celkem v pohodě dopíjím celou várku.
Jsem první, kdo vyhazuje plastový kelímek, a podle mého zkoumavého pohledu asi i jediná, komu to zase tak odporné nepřišlo. Nevím, jestli je to tím, že mám celý život trochu jiné chuťové buňky, nebo jsem tak zocelená různými náhražkami stravy v prvním trimestru z nemocnice – nebo mám jen tak hrozný hlad a žízeň, že jsem ráda téměř za cokoliv do žaludku. I další dva odběry proběhnou úplně v pohodě. Oproti tolik obávanému pití glukózy mi osobně přišlo mnohem horší to tříhodinové čekání ve vydýchané čekárně, kde se mi kvůli nedostatku čerstvého vzduchu začala točit hlava. Samotné čekání mi až tak šílené nepřišlo, protože jsem věděla, do čeho jdu, a tak jsem si s sebou vzala knížku. Aspoň nějaký benefit, že. Po oněch třech hodinách dostávám do rukou výsledky, které jsou naštěstí v normě. Predikce doktorky z ultrazvuku v 2. trimestru se tak naštěstí nepotvrdila.
