30. týden: Kdo mě nikdy nepustí sednout v MHD?
Nikdy jsem nebyla vyloženě optimistický, nebo naopak pesimistický typ. Řekla bych o sobě, že jsem spíš realista a pragmatik. S probíhajícím těhotenstvím se ale ve mně perou jakoby dvě osoby. Vyloženě sluníčkářsky naivní a neustále rozněžnělá mamina s matkou věčně naštvanou na všechny okolo sebe a hlavně na sebe, že nezvládá věci „podle plánu“. V jednu chvíli mě naprosto dojmou děti běžící okolo do školy, abych vzápětí málem vypustila duši, když se škrábu po schodech do čtvrtého patra bez výtahu a nechápu, proč si u toho musím udělat tři přestávky.
Čeho si ale také více všímám, jsou reakce lidí okolo mě na těhotné ženy. Vždycky jsem nesnášela řeči důchodců o tom, jak jsou ti mladí nevychovaní a neví, co se sluší. Ale víte co? Já si nyní občas jako důchodce připadám. Tak například jsem vypozorovala takový zvláštní jev v tramvaji. Venku už je vážně teplo a mé břicho má před mým tělem tak pětiminutový náskok, takže už při prvním pohledu na mě je jasné, že jsem v pokročilém stadiu těhotenství.
Navíc když nastupuji do tramvaje, většinou mám smůlu, že je úplně plná. Stoupám tedy k tyči a rozhlížím se, jestli se mě někomu nezželí a rozhodne se mě v těch vedrech pustit sednout, aby to se mnou neseklo. A podle mého osobního minivýzkumu se v 55 procentech zvedne muž středního věku (přikládám to tomu, že má doma manželku a děti, čili si asi ještě pamatuje, jak viděl svou manželku chodit jako kachnu, a má tak kolektivní pochopení), v 30 procentech e zvedne žena ve věku od 30 do cca 50 let (ano, často se zvedají dokonce maminky s dětmi ), v 10 procentech se zvedá mladý kluk (hází na mě dost lítostivé pohledy, které mě v jeho očích zcela odepisují z množiny „dívek“) a ve zbylých pěti procentech se zvedá dáma v letech mezi 50 až 60, která ovšem nezapomene prohodit dlouhou story o vnoučatech a o tom, jak to měla v těhotenství její dcera.
Co se mi ale nikdy nestalo, je to, že by se jen náznakem zvedal důchodce nebo důchodkyně (i když ty bych stejně znovu posadila), ALE HLAVNĚ se mi za celé těhotenství nestalo, že by mě pustila sednout nějaká mladá slečna. Ano, mladé holky tak od 11 do 25 let si spokojeně sedí na svých sedadlech, a i když vás přes ten telefon dobře vidí (často jsem stála přímo nad nimi, a holky se na mě dokonce podívaly takovým tím pohledem „takhle nemožně já rozhodně nikdy vypadat nebudu“), dál předstírají, že jste vzduch a ony se musí věnovat „důležitým“ věcem, jako jsou cool konverzace s přítomnými spolužačkami (jež posedávají okolo) nebo ta virtuální na sociálních sítích.
Mladé slečny a já
Dalším nešvarem, který si osobně někdy beru jako nezáměrný útok na těhotné, je stříkání vzorku parfému přímo do obličeje. Ať už v parfumerii nebo jen na chodbách obchodního centra číhají mladé hostesky vyzbrojené nejnovějšími voňavkami, které velmi agresivně propagují. Ani nestačí doříct větu, zda si přejete vyzkoušet tento nový „úžasný“ vzorek, a už vám ho stříkají rovnou pod nos. A to je přesně ten moment, kdy se ve mně probouzí má naštvaná stránka.
V době, kdy mi smrdí snad skoro všechno, považuji tyto činy za trestuhodné. O tom, že s mladými děvčaty pak ještě soupeřím na poli toalet, kdy využívají mé nemotornosti, protože moc dobře vědí, že předběhnout mě ve frontě na záchod není nic složitého, a stačí jim vyvinout jen malé úsilí, už asi ani nemá smysl psát. Snad jen, že potajmu často doufám, že ty slečny, které mě tak velmi neohleduplně předbíhají na eskalátorech (ano, miluji jejich velké batohy a kabelky, kterými mě téměř s železnou pravděpodobností vždy bouchnou do břicha nebo obličeje), budou za pár let funět stejně jako já i na těch jezdících schodech. A jestli máte dojem, že tento zápis píšu pod vlivem své „druhé nehezké půlky", máte pravdu.