Na tohle byste se měli ptát svého dítěte každý den. Proč?

„Každé odpoledne, když se děti vrátí domů ze školy, položím jim jednu jedinou otázku, a to: Komu jste dnes prokázali laskavost, na koho jste byli milí? Je to již náš společný zavedený a myslím i oblíbený rituál. Pravda, někdy musí dlouho a těžce přemýšlet, ale nakonec se většinou oběma podaří mi odpovědět. I když se třeba jedná o takové maličkosti, jako jsou vřelý a usměvavý pozdrav sousedce nebo poděkování kuchařce při výdeji oběda ve školní jídelně,“ svěřuje se Veronika, maminka desetileté Michaely a třináctiletého Marka.

Zkuste to jinak!

My rodiče si často myslíme, že nejpodstatnější informace, které se od svých ratolestí potřebujeme dozvědět, se nutně musí týkat výuky, prospěchu, počtu testů a písemek, popřípadě obědového menu. Když se ale zkusíte odklonit od běžného schématu každodenní komunikace a zamyslíte se, jak své otázky formulovat jinak, najednou zjistíte, že se od dítěte dozvíte daleko zajímavější věci. Zpravidla začne být také mnohem otevřenější a vstřícnější. Bude si s vámi jednoduše rádo povídat, protože pocítí skutečný a opravdový zájem o to, jak, kde a s kým trávilo svůj den! Ruku na srdce – kolikrát jste se svého školou povinného potomka zeptali: „Komu jsi dnes pomohl?“ „Na koho ses usmál?“ Nebo: „Komu jsi udělal radost?“

Mluv, zajímáš mě!

Zajímejte se o vztahy ve třídě, nejbližší přátele a spolužáky, o to, kteří učitelé jsou nejoblíbenější, co se děje o přestávkách… Čím uvolněnější náladu vytvoříte, tím snadněji vám dítě bude rádo sdělovat své zážitky. „Musím se často smát, když poslouchám jejich moudra, a zároveň mi dělá obrovskou radost, že mi mají každý den co odpovědět. Jsem na ně neuvěřitelně pyšná v okamžiku, kdy mi třeba Marek řekne: Vašík vypadal, že je smutný, tak jsem si při obědě sedl vedle něj a snažil se ho rozveselit. Nebo: Terezku uhodili kluci při tělocviku míčem do obličeje, odvedl jsem ji k paní učitelce, aby ji ošetřila. Samozřejmě se ptám i na běžné věci, které souvisí se školními povinnostmi, zajímá mě, jaké mají domácí úkoly a jak dopadlo zkoušení z matematiky. Tyto otázky ale pro mě nemají zdaleka takový význam jako ty, které mi napoví, jak se moje děti cítí a chovají, jak vycházejí s učiteli a zda si rozumí s kamarády. Pokud mám být úplně upřímná, přiznávám, že více než jejich znalosti gramatiky mě zajímá to, zda jsou mí potomci přátelští, milí, ochotní a laskaví k lidem kolem sebe,“ přiznává Veronika.

Výchova k laskavosti

Život ubíhá zběsilým tempem a není lehký pro dospívající děti ani zaneprázdněné rodiče. Nemáme na sebe čas, v jednom kuse se honíme za povinnostmi a úkoly, nevěnujeme dost pozornosti svým blízkým. „Co ale můžeme udělat úplně všichni: být vůči sobě laskaví a dokázat si pomáhat. A já se dmu blaženou pýchou, když vidím, jak moje děti prokážou laskavost a obětavost vůči někomu jinému. Svědčí to o tom, že z nich nevyrůstají sebestřední sobci. Vím dobře, že nejsou žádnými hvězdnými žáky ani geniálními studijními typy, ale na rovinu – je mi to jedno! Za mnohem důležitější považuji (a neskutečně mě to hřeje u srdce), když mi otec dceřiny spolužačky přijde poděkovat za to, jak se jí Míša obětavě ujala a podpořila ji, když se jí hodně stýskalo na lyžařském kurzu,“ uzavírá Veronika.