Vašim dětem je 12? Tohle všechno se najednou změní! Jak to přijmout?
Foto: iStock
8. července 2015 18:00Pokud máte potomky, kterým je právě teď dvanáct, pak asi procházíte menší rodičovskou krizí, protože si uvědomujete, že jako mávnutím kouzelného proutku se vaše děti změnily. Přes noc se z těch kluků a holek, kteří si s vámi chtěli stavět lego, staly docela jiné bytosti, které s vámi nechtějí mít najednou nic společného. Co se stalo? A je to normální?
Chci vás ujistit, že je to normální. Prostě puberta. Pokud už tedy u někoho nepřišla dřív, že. U mých tří synů to bylo opravdu kolem dvanácti a vždycky to bylo tak trochu k breku. Ještě včera za mnou běhali a chtěli se podělit o kousek svého života, a najednou bác – přestali odpovídat, krčili rameny a zavírali se do svého pokoje.
Když fyzické změny stíhají ty psychické
Autor: iStockSlovo puberta zní sice jako nějaká strašná nemoc, ale zase tak hrozné to není. Taky jsme jí prošli a přežili jsme ji. Pravdou je, že hodně dvanáctiletých se jako při nemoci cítí, protože hodně pocitů, které prožívají, souvisí nejen s fyzickými změnami, ale hlavně s těmi psychickými.
Najednou už to nejsme my rodiče, za kým chodí, aby se něco dozvěděli, jsou to vrstevníci. Odklánějí se od autorit a chtějí se osamostatnit. To, co jsme až dosud říkali, už pro ně není absolutní, začínají polemizovat, kritizovat a vymezovat se vůči tomu. Hledají sami sebe.
Na oběd a zase šup zpátky!
Autor: iStockJsou pořád zavření ve svém pokoji a vyjdou jen na jídlo nebo tehdy, když musí na trénink? Vypadají, že jsou pořád naštvaní nebo v depresi? Možná si taky kladete otázku, jestli neděláte něco špatně nebo zda jste nevychovali nevděčníky, kteří na vás zvysoka kašlou. Taky jsem si tyhle otázky kladla, jednu za druhou. Bála jsem se, že už nikdy se nevrátí ten pocit intimity, který jsme společně zažívali předtím, než jim bylo dvanáct. Nechtěli se už se mnou dívat na filmy, pojídat při tom popcorn, vyrazit jen tak o víkendu na kolo.
Nejmladší syn, kterému je teď patnáct, si se mnou dobrovolně vyjel na kolo těsně předtím, než mu bylo dvanáct. Loni nám zase na letní dovolené oznámil, že je to naposled, co s námi jede. No, možná v zimě na hory ano, ale k moři nebo na kolo? Teď ho dlouhé hodiny nevidím vůbec, je ve svém pokoji zavřený s počítačem nebo knihou. Než vejdu, musím zaklepat (a je to tak samozřejmě správně). Někdy je ztracený v myšlenkách a zírá jen do stropu. Když se zeptám, zda je všechno OK, zabručí, že jo, a jen dodá: "Chci být sám, mami." Nebo: "Mami, teď něco důležitého řeším!"
Taky si ten klid užijte!
Autor: ShutterstockMnohé mámy si během života s dětmi mnohokrát postěžují, že mají své potomky pořád za zadkem. Upřímně, když byly děti úplně malé, byla to slast, být na chvíli fakticky sama. Na záchodě. V koupelně, kdekoli. A najednou máte možnost být sama pořád, a toužíte po tomtéž, co vám kdysi tak vadilo. To děti vás prosí, aby byly samy.
Odporují, snaží se mít za každou cenu svůj vlastní názor, dělá jim problém naslouchat a přijmout fakt, že prostě něco nesmějí. Mění nálady jako jarní počasí a jsou podrážděné. Zabývají se samy sebou, koukají do zrcadla, vyžadují nové boty, i když už jedny dostaly před týdnem, nesnášejí kritiku a tresty. Jo, tak je to v pořádku. Všechno tohle k dospívání patří a je to správný signál, že se vaše děti vyvíjejí správným směrem.
Nebojte, neztratíte je
Autor: iStock.comProstě dvanáct. Nic s tím nenaděláte. Ale pořád vás budou chtít, když přijde horečka a vy jim budete dávat obklad na čelo nebo jim strkat nohy do tvarohu. Nemáte nad nimi stoprocentní kontrolu a poměr se začne obracet. Jsou to děti, které přebírají zodpovědnost nad svými situacemi i nad sebou samými. Jejich svět je proměnlivý a najednou si jako máma uvědomíte, že to, co jste nestihla do těch dvanácti, už nenapravíte ani domluvami, ani manipulací, prostě ničím.
Je čas předat jim jejich zodpovědnost a stát se maximálně tak jejich rádcem, když o to budou stát. Pomocníkem, když o to budou stát. A co nejlepšího můžete udělat? Zůstat pořád jejich mámou, která jim bude vzorem. Protože ono se to jednou zase přehoupne. Vidím to na svých starších synech. Dnes jim je kolem dvaceti a zase se mnou chtějí koukat na film, pojídat oříšky a jít do kina. Je to super představa, vědět, že své děti nikdy neztratíte!
Související články
