Proč se děti nemusí dělit o hračky? 5 logických důvodů. Napadlo by vás to?
Scénář je pokaždé stejný. Dorazíte na dětské hřiště, vaše dítě si nese oblíbenou hračku a ihned je obsypáno jinými dětmi, které si ji chtějí půjčit. Ve skutečnosti mu ji vyškubnou z ruky. Pravda, někdy je to opačně a hračku někomu vyrve z ruky vaše dítě. Ať tak či tak, otázka zní: jak se zachovat? Učit děti půjčovat? Nebo jim říct ne? Tento problém je předmětem mnoha debat. Tady je 5 důvodů, proč se vaše dítě má držet své hračky a vy byste ho neměli nutit ji půjčovat.
Děti nejsou vývojově schopné se podělit
Půjčování a sdílení hraček vyžaduje empatii a té děti do šesti let často nejsou schopné. "Předškolní děti se zřídkakdy umí vcítit do mysli toho druhého a vidět věci z opačného úhlu pohledu," vysvětluje rodičovský guru William Sears na svých stránkách. Mladší děti mohou dokonce své věci vnímat jako nepostradatelnou součást svého já, proto je pro ně tak těžké se jich vzdát. "Respektujte a chraňte právo dítěte mít své vlastní věci," radí Sears.
Můžete jim dát špatný příklad
Když rodiče tlačí na to, aby se děti dělily o hračky, mohou nechtěně vysílat špatný signál, a to ten, že nejsilnější osoba (tou jste v tu chvíli vy) má právo diktovat pravidla. Nebo že věci jsou vždy k mání. Případně že říkat ne je nepatřičné. To vše jsou lekce, které přece svému dítěti nechcete dát.
Nucené půjčování vede k pocitu bezmocnosti...
Půjčování věcí je dovednost, která se dá naučit. Potřebuje však vytrvalost, zralost a odhodlání. Pokud vy jako rodiče občas vytrhnete hračku z ruky dítěte, abyste ji půjčili jinému dítěti, neděláte dobře. "Nucené dělení vede jen k pocitu bezmocnosti," píše Ashley Trexler ve sloupku Washington Post. Podle něj také nemáte dítě učit, aby opět získalo své věci silou, protože kdo má moc, ten většinou šikanuje ostatní.
Jak s dětmi mluvit o šikaně?
...a může mít i opačný efekt
Pro kluka, který investoval veškerou svou energii, aby si splnil touhu – a ano, tou může být i vyškubnutí skvělého auta Paw Patroller z rukou neznámého kluka – je pocit uspokojení téměř nevyhnutelný. A to není dobře. Na druhou stranu se děti učí požádat o hračku, čekat na ni, tedy i trpělivosti, a v neposlední řadě tolik důležité empatii.
Blogerka a maminka Beth Wankelová píše, že u nich ve školce platí jedno pravidlo: "Dítě si může nechat určitou hračku tak dlouho, jak chce. Pokud ji chce jiné dítě, musí počkat, než to toho prvního přestane bavit. Nikdo mu hračku nevezme, dokud ho nezačne nudit."
Tlaky rodičů. Aneb co dělat?
Nejlepší je nechat problém vyřešit děti samotné a do sporu příliš nezasahovat. Tedy pokud už si nehází písek do obličeje. Cítíte-li, že je na vás vyvíjen tlak do konfliktu zasáhnout, zkuste tento trik: popište situaci, aniž byste do ní zasahovali nebo nabízeli řešení. Řekněte třeba: "Vidím, že skutečně moc chceš hračku, kterou má teď Luky. Hmmm." Nebo: "Vypadá to, že nejste schopní se podělit. A Bára chce hračku vrátit. Zajímalo by mě, co s tím uděláme?" Uvidíte sami...
