Co se honí hlavou matkám? Dvě z nich se svěřily se šokující pravdou!

Být matkou je ta nejtěžší a nejvíce nevděčná práce (zcela bez legrace, to všichni dávno víme). „Dny trávíte v bojové pohotovosti a donekonečna se opakujícími činnostmi – utíráním dětských zadečků, rukou i obličejů, uklízením všeho, co malí nenechavci seberou, odnesou, schovají, rozsypou nebo rozbijí, vařením a krmením stále hladových žaludků…a ti malí nevděčníci vyrostou v drzé a odbojné puberťáky, pro které se stanete „trapným“ rodičem a pak nakonec dospějí úplně a odejdou od vás „do velkého světa“. A to je celé? Někdy se cítím nedoceněná, nepochopená, k ničemu a úplně ztracená. Pak si ale uvědomím, že být mámou je skutečná práce, kterou chci dělat a má v životě smysl. A doufám, že se jednou dočkám svého „děkuji mami,“ věří marketingová manažerka Adéla (36), maminka tří malých dětí.

Odvrácená strana matky

Svobodní a bezdětní si nejspíše nechápavě pokládají otázku, co může být tak těžkého na tom, být s dětmi doma? Realita je taková, že je to jednoduše občas k zbláznění. Pocit naprosté sociální izolace, absence společenských vazeb, nulový osobní prostor, zcela odlišný denní režim, neustálé uklízení a čištění něčeho po někom, jednotvárně plynoucí dny, stejné povinnosti a úkoly pořád a pořád dokola…

„Jsou dny, kdy mám skutečně chuť utéct, zabouchnout za sebou dveře a jednoduše zmizet. Případně popadnout paličku na maso nebo kladivo a rozštípat skříně na miniaturní kousky. Pochopitelně nic z těchto představ nezrealizuji, nahromaděné emoce a vnitřní tlak si vybiju velkým úklidem, mytím oken nebo drhnutím podlahy. Žádný ultra moderní mop, pěkně na všech čtyřech a s kartáčem v ruce. Funguje to skvěle,“ svěřuje se finanční poradkyně Žaneta (34), maminka tříletých dvojčat.

Jak naložit s pocity marnosti?

„Vymyslíte úžasné jídlo k večeři, jedete na nákup, veškeré suroviny dotáhnete doslova v zubech (v jedné ruce totiž máte mimino ve fusaku a ve druhé tašku s plínkami, mlékem a dalšími nezbytnostmi), dvě hodiny strávíte v kuchyni přípravou, naservírujete, a nakonec se nedočkáte ani poděkování. Jídlo zmizí během chvilky (když máte štěstí, tak bez připomínek typu „je to moc horké, málo slané, ta zelenina vypadá divně, nepřipálilo se ti to?), v případě malých dětí vám pak ještě „zlepší“ náladu, když vámi s láskou a péčí připravené jídlo prskají, hází kolem sebe nebo ho rozpatlají po svém oblečku, stole i jídelní židličce,“ s povzdechem říká Adéla.

Jen kuchařka a paní na úklid?

„V zaměstnání máte úžasný pocit seberealizace, za dobře odvedenou práci jste oceněni, dostane se vám pochvaly, povzbuzení, respektu od kolegů i nadřízených. Kdo vás pochválí nebo vám poděkuje za vyluxovaný byt, vydrhnutou vanu nebo vyžehlenou horu prádla? I když to děláte třeba několikrát týdně, je to bráno jako samozřejmost, nikoli nějaká zvláštní zásluha. A jelikož nepořádek je v každé rodině s dětmi nekonečný příběh, máte o každodenní dřinu postaráno. Aniž si toho někdo vůbec všimne. Vždyť uklizený byt je přece „normální“, popisuje své pocity Žaneta, zároveň ale s úsměvem dodává: „Každodenní kolotoč povinností a stereotypních činností je velkou zkouškou vaší trpělivosti, pokud ale svou „válku v zákopech“ zvládnete, máte velkou naději, že se vám vaše úsilí bohatě vrátí. A pokud potřebujete pověstnou „kapku naděje“, jděte si večer lehnout k vašim dětem, povídejte si s nimi, ptejte se na jejich přání a zážitky, pomazlete se s nimi a v duchu přemýšlejte, čím vším vás dokážou potěšit, dojmout, nadchnout, co je na nich výjimečné a jak obohacují váš život,“ zamýšlí se Žaneta.

Jednou všichni vyrostou

„Když večer všechny děti usnou, jdu si nalít sklenku dobrého vína, posadím se na balkon a užívám si ticha. V klidu nabírám síly na další den plný vysypaných křupek, rozlitých čajů, rozšlapaných drobků po podlaze, pokakaných zadečků, špinavého prádla a vyváření zeleninových polívčiček. Zároveň se mi hlavou honí, že jsem zase o jeden den blíže k okamžiku, kdy mě moje ratolesti za mou „práci“ dokážou ocenit, poděkovat, začnou rozumět světu kolem sebe a jeho zákonitostem, vystudují, osamostatní se a stanou se z nich slušní, tolerantní a respektující lidé. Kteří se za námi rodiči (když budeme mít štěstí) budou domů rádi a často vracet. A že ve chvíli, kdy si pořídí vlastní potomky, pochopí v plné míře, co všechno jsme pro ně s láskou dělali,“ věří Adéla.