Kdy je ideální čas na to, mít dítě? Tohle si myslí samotné matky!
Ze zdravotního a biologického hlediska by měla žena podle gynekologů otěhotnět ideálně do třiadvaceti let. Takhle mladých maminek ale dnes příliš nepotkáte. Lékařská doporučení jsou jedna věc, co si ale o správném věku myslí samy ženy, kterých se to týká?
Stvořit a přivést na svět nový život je bezpochyby tou nejkrásnější věcí a nejúžasnějším darem, který je nám ženám dán. Některé si pořídí potomka hned po maturitě, jiné s rolí matky vyčkávají podstatně déle, dokud nezačnou pociťovat pověstný tikot biologických hodin. Důvodů může být celá řada, od neúspěšného hledání vhodného partnera přes budování kariéry až po nejrůznější zdravotní potíže nebo chronické nemoci. Faktory, které mají vliv na tak zásadní životní rozhodnutí, jakým je pořízení si potomků, jsou vždy přísně individuální a nelze je zobecňovat.
Respektovat, nesoudit!
Důležité je říct, že každá žena má plné právo rozhodnout se sama a svobodně, kdy počne a porodí dítě, aniž by ji okolí odsuzovalo nebo kritizovalo. Některé jsou na výchovu potomstva připravené (fyzicky, mentálně, emocionálně i finančně) už ve dvaceti, jiné tuto potřebu nepociťují ještě po třicítce. „Respektujte jejich volbu. Nikdy nelze jednoznačně stanovit, který věk je pro otěhotnění nejvhodnější, záleží na spoustě okolností. Čím jste mladší, tím méně máte finančních zdrojů potřebných pro péči o dítě. Když jste starší, peníze sice máte, stejně jako například slibně rozjetou profesní dráhu, vlastní bydlení a zázemí, může se ale stát, že utratíte nemalé částky za léčbu neplodnosti nebo rovnou otěhotnění pomocí umělého oplodnění,“ říká klinická psycholožka Dr. Mary Jane Minkin z Yale University. O své názory a zkušenosti se s námi podělily „ostřílené“ maminky různého věku. Každá je přesvědčena, že ideální doba pro děťátko nastala právě v okamžiku, kdy otěhotněly. Ať už to bylo v 18, 27 nebo 43 letech.
Petra (29): Otěhotněla jsem neplánovaně v 18 letech a nesmírně mě to zasáhlo. Zpočátku jsem byla vyděšená a emocionálně totálně zmatená z toho, že budu tak mladá maminkou. Děti mám již dvě a jsou pro mě (a vždycky byly) ty největší dary od Boha, změnily můj život jednoznačně k lepšímu. Kdybych se ale mohla znovu rozhodnout, šla bych do toho klidně znovu. I když jsem první dceru rodila v době, kdy jsem byla sama napůl dítě, ještě jsem dospívala a těhotenství a první měsíce s miminkem byly velice stresující.
Blanka (27): Dceři je dnes sedm let, právě nastoupila do první třídy, tudíž se mi narodila ve dvaceti letech. O pět let později přibyl ještě syn, aktuálně dvouletý. Přestože jsem při prvním těhotenství ještě studovala vysokou školu, zvládla jsem studium dokončit a získat inženýrský titul. Kdybych měla srovnávat, poprvé to celkově bylo snadnější, po psychické i zdravotní stránce. Během druhého těhotenství jsem nebyla tolik aktivní, bolela mě záda, otékaly mi nohy, a objevil se dokonce vysoký krevní tlak, nebyla jsem zkrátka v takové formě.
Krystýna (30): Otěhotněla jsem pár týdnů po dvacátých sedmých narozeninách. S manželem jsme se dohodli, že bychom chtěli v dohledné době miminko, vysadila jsem antikoncepci a měla štěstí, do čtyř měsíců se povedlo. Moc jsme si dítě přáli a těšili jsme se na něj, přesto mě nemálo lidí zrazovalo a varovalo, že jsem měla ještě počkat, prý není kam spěchat. A měli jsme si podle nich raději ještě užívat „svobodného“ života. Mně se to ale líbilo, cítila jsem se zralá na rodinu, zároveň mi bylo fajn, nic mě nebolelo, byla jsem plná energie a sebevědomě odhodlaná být tou nejskvělejší mámou, jakou dokážu.
Kateřina (46): Prvního syna jsem měla ve 34 letech a myslím, že to bylo tak akorát. Rozhodně jsem na tak velký závazek, jako je mateřství, a veškerou zodpovědnost a povinnosti vyplývající z výchovy a péče o dítě nebyla připravena ve dvaceti ani pětadvaceti. Nepovažuji se za starší matku, naopak, cítila jsem se úžasně silná, klidná a vyrovnaná, přece jen už jsem měla nasbíraných pár cenných životních zkušeností, po boku jsem měla spolehlivého partnera, který mi byl oporou, a věděla jsem, že nás dokáže finančně zabezpečit. Než jsme si pořídili děti (máme ještě dceru), stihla jsem si splnit některé ze svých velkých snů, „vydováděla jsem se“, takže nyní nemám pocit, že jsem se o něco ochudila nebo cosi prošvihla, a věnuji se dětem s plným nasazením. Nenosím v sobě pocit, že něco musím odkládat na dobu, „až děti konečně odrostou“.
Magda (37): Ve třiceti jsem se vdala, ve dvaatřiceti porodila. Ani brzy, ale ani ne příliš pozdě. Myslím, že všechno bylo přesně tak, jak mělo být, a pro mě byl tento věk zcela optimální. Stihla jsem hodně cestovat, vybudovat si slušnou pracovní pozici, začala žít s bezvadným mužem, kterého jsem si nakonec vzala, a naprosto přirozeně pak přišla další fáze, založení rodiny. V tomhle věku už jsem dokázala stát nohama pevně na zemi, byla jsem psychicky vyrovnaná, měla potřebné zázemí i finanční rezervu. Ano, jsem smířená, že možná budeme mít jen jedno dítě (a byla jsem s tím smířená už v době prvního těhotenství), protože druhé už nestihneme, ale s tím dokážu žít. Je fakt, že mámy, které touží po velké rodině a dvou či třech ratolestech, by asi neměly tolik otálet.
Monika (41): Jsem šťastnou a spokojenou mámou dvou kluků, kteří se mi narodili v 35 a 38 letech. Že to bylo pozdě? Možná, ale z vlastního rozhodnutí, jednoduše jsem k tomu potřebovala dozrát. A partner taktéž. Nehodlala jsem si pořizovat děti jen proto, že to okolí ode mě očekává. Nejsem typ, který se nechá do čehokoli tlačit. Měli jsme štěstí, že nám to vyšlo, a dokonce dvakrát po sobě. Velkou výhodou bylo, že vzhledem k své profesi a celkem úspěšné pozici jsem měla možnost částečně pracovat z domova i během mateřské dovolené, což mi vyhovovalo. Nakonec jsem dokonce založila vlastní malou poradenskou firmu, takže mi pozdní mateřství otevřelo nové obzory, dá se říct.
Jarka (44): Dcerka bude mít co nevidět první narozeniny. Ano, rodila jsem ve třiačtyřiceti a musím přiznat, že silnější a nádhernější okamžiky, než jaké jsem prožívala v těhotenství a při porodu, už nejspíš nikdy nic nepředčí. Jedinou věcí, která mě mrzí, je, že jsem nemohla zažít přirozený porod, jelikož vzhledem k věku a jisté zdravotní indispozici jsem musela podstoupit císařský řez. Občas padám únavou, to ovšem asi každá máma kojence, takže to až tolik nepřipisuji věku. Necítím se nijak nepatřičně ani jako „exot“, ani s babičkou si mě nikdo neplete (prozatím), jak mě někteří dobráci strašili. Co si budeme povídat, nikdy to není úplně snadné, ať je vám dvaadvacet nebo přes čtyřicet.
