5 příběhů beznaděje! Dluží mi na alimentech, nemám ani na chleba!

Autor: Shutterstock.com

Je hezké, že stát začíná uvažovat o tom, že zavede jednotné tabulky výživného, ale mně to stejně k ničemu nebude, když nemám způsob, jak ho z druhého rodiče dostat. 

Mým dvojčatům bude sedmnáct. Otec si je nebere ani na jeden den v měsíci už léta, poslední dva roky na ně navíc neplatí ani korunu. Ani předtím neměl vyměřené závratné výživné, platil dohromady čtyři tisíce korun měsíčně – pro představu: internát pro každé dítě stojí tisícovku, jízdné další tisícovku na každého měsíčně, připočtěte jídlo, telefon a samozřejmě musím platit i oblečení nebo náklady spojené s naším bydlením. A dětem dávám kapesné, i když holky se obě snaží něco si přivydělat samy.

Před rokem jsem na jejich otce podala trestní oznámení, když nereagoval na mou snahu o to, aby se se mnou spojil. Policie ho horko těžko sehnala, vyslechla, on dluh odsouhlasil, ale taky vylíčil, jak nemá pořádnou práci. Soud nicméně rozhodl o tom, že bylo a je v jeho možnostech alimenty posílat, a odsoudili ho k 15 měsícům podmíněně s tím, že do roka a půl má dluh doplatit, zároveň měl začít platit aktuální výživné. Nestalo se vůbec nic, jen si změnil telefonní číslo, a tak už na něj nemají žádné spojení ani děti, kterým aspoň občas odpověděl na SMS. 

Radila jsem se s právničkou i soudem. Soud to z něj prý nedostane, jedinou šancí je, abych se já sama obrátila na exekutora – jenže když to nevyjde, budu všechny poplatky platit já. A to hrozí, protože můj exmanžel nemá žádné pořádné příjmy, na které je možné exekuci uvalit. 

Majka, Kolín

Autor: Shutterstock.com

Bydlíme v místě, kde jsou vysoká nezaměstnanost a nízké platy. Málo peněz tak mám já i otec mého syna, s nímž jsem se před několika lety rozvedla kvůli jeho pití. Vím, že kdyby tehdy nepřišel o práci, asi by alkoholu tolik nepropadl, bohužel se to však stalo a nebylo to k žití. 

Když jsme se rozvedli, bylo synovi pět let, já zůstala v našem nájemním bytě, muž odešel na ubytovnu. Ale po čase si i on našel nějakou příležitostnou práci jako zedník a přestěhoval se do nějakého bytu, kde snad bydlel s nějakou přítelkyní, bezdětnou. Pokud vím, jsou spolu pořád, další děti nemají. Myslím, že se jim nedaří úplně špatně, koupili si auto, i když ojeté, a když je syn u otce, berou ho třeba na výlety. To já si zase tak moc nemůžu dovolit, protože mám hrozně našponovaný rozpočet. 

Pracuju jako prodavačka a kvůli tomu, že synovi je devět, těžko můžu vzít nějakou další práci, abych si vydělala víc, protože bych se mu nemohla nijak věnovat. Alimenty jsou však směšné, otec dítěte mi platí 600 Kč měsíčně. Když jsme měli první soud o výživné hned po rozchodu, zrovna neměl práci a soudkyně řekla, že vlastně nemá z čeho platit, ale že 600 korun dohromady dát musí. 

Vím stoprocentně, že od té doby pracuje, ale asi načerno, protože když jsem loni požádala o zvýšení alimentů, donesl doložené tak malé příjmy, že mi soudkyně v podstatě řekla, že můžu být ráda, že mi je ještě nesníží. Pochybuju, že by mi tabulky k něčemu byly. Respektive i podle nich mu vyjde, že nemá peníze, a tak má matka smůlu. 

A že bych si vymohla alimenty od státu? Vždyť je to k smíchu. Abych to mohla zkusit, musela bych za sebou mít neúspěšné soudní vymáhání, a ještě navíc bych musela mít skutečně minimální příjem. Máme málo, ale minimum přece jen překročíme. Čili se mě to netýká. Možná bych v dlouhém boji, kde by všechno dokazování bylo na mně, vymohla pár šupů, ale zároveň bych přišla o příspěvek na bydlení. Pěkně děkuju, na takové boje nemám čas. 

Kristýna, Ústí nad Labem

Autor: Shutterstock.com

Přiznávám, pokud jde o rozchod, mám máslo na hlavě. Byl jsem ženě nevěrný s kolegyní z práce a tuhle krizi už jsme nedokázali překonat. Na druhou stranu, ani u mě to nepřišlo jak blesk z čistého nebe. Žena se až příliš upnula na syna, já se ocitl na druhé koleji a cítil jsem se osamělý. Možná jsem to mohl vydržet, holt jsem to nezvládl. 

Každopádně nevěra byla pro naše manželství už spíše ranou z milosti, rozvedli jsme se, když byly synovi tři. A to jsme spolu před jeho narozením byli šest let. Chtěl jsem střídavou péči, ale to žena odmítla, na pomoc si vzala i psycholožku a také sociální pracovnice i soudkyně byly proti, že u tak malého dítěte je to prostě špatně. Celkem mě přesvědčily, nicméně dost mě rozhodilo, když mi žena po jednom jednání nenávistně řekla, že na střídavou péči nikdy nepřistoupí, že to chci jen proto, abych nemusel platit alimenty. 

Odešel jsem s pověstným kartáčkem na zuby, nechal jsem ženě byt v osobním vlastnictví a odkýval alimenty ve výši 15 tisíc, aby syn i nadále měl vysoký životní standard. Po čase však přišla rána, naši firmu potkal bankrot a moje příjmy se snížily – žena uznala, že tak vysoké alimenty platit nemůžu, a kývla na osm s tím, že až se vzchopím, budu zase platit víc. Povedlo se mi to po roce, začal jsem platit alespoň dvanáct. Po dvou letech žena podala žalobu na neplacení alimentů v dohodnuté výši a soud mě rychle odsoudil k doplacení dluhu včetně penále. Teprve pak prý můžu požádat o další snížení, zatím mi alimenty snížili na dvanáct tisíc s tím, že jsem dost možná začal vydělávat méně čistě účelově. 

Nezajímalo je, že si musím platit bydlení, že už tolik nevydělávám, nařídili mi exekuci na plat, a tak mám na měsíc pár tisíc. Žena mě hrozně zklamala, nechtěl jsem nikoho ošidit, ale nějak s ní teď nedokážu normálně komunikovat. A ona na druhou stranu ví, že o syna – dneska je mu devět – nechci přijít, a tak je u mě mnohem častěji, než původně vyžadovala. Minimálně každý druhý víkend, ale často i během týdne, kdy potřebuje čas na svého přítele a jejich nové společné dítě. Kdybych i já sám neměl přítelkyni, vůbec bych to neutáhl. 

Žena se ke mně chová, jako bych byl jeden z kategorie otců, kteří se na děti vykašlali a šidí je místo toho, aby jen platili a platili, ale tak to vůbec není. Připadám si tak trochu jako vůl. 

David, Brno

Autor: Shutterstock.com

Naši neúplnou rodinu drží nad vodou jen moje věčné noční směny u počítače, přivydělávám si jako účetní, což naštěstí umím. Přes den pracuju jako úřednice, což je skvělé díky ne tak dlouhé pracovní době, a tak se můžu věnovat dětem, ale peníze jsou prostě všelijaké. 

Starší dceři je devatenáct, chodí do třeťáku na gymnáziu – rok zameškala kvůli úrazu, mladšímu synovi je deset. Jsem s nimi sama šestým rokem. Muž má platit na syna dva tisíce, na dceru vzhledem k větším výdajům spojeným s jejími zdravotními potížemi a vzhledem k tomu, že je starší, pět. 

V praxi to vypadá tak, že má platit celkem sedm, posílá tři nebo čtyři s tím, že nevidí důvod, proč by měl na dceru platit víc, když je mladá a zdravá a může si vydělávat sama. Jenže to právě není pravda, protože ona ještě úplně zdravá není a samotná škola ji zmáhá, těžko ji můžu poslat na brigádu, kde by si vydělala několik tisíc měsíčně. Občas si vydělá pár stovek, to má jako přilepšení ke kapesnému. 

A já, respektive můj rozpočet máme smůlu. Protože dcera je dospělá, musela by se s otcem soudit sama, což rezolutně odmítá, a já se jí nedivím. I když mě jímá vztek, když mi říká, že "táta to taky nemá snadný". Protože asi tak těžké jako já to mít nebude. 

Dokud jí nebylo osmnáct, zkoušela jsem jednou obrátit se na policii, ale tam mi řekli, že nic nepáchá, že platí, i když méně, a tím pádem nepáchá trestný čin. Protože projevuje zájem. Byla jsem z toho pak unavená, že jsem to pak neřešila. Další možností bylo vymáhat dlužné peníze po prarodičích, tedy u extchána. Vždyť je to výsměch! Jen si to představte, ti buď bývalou ženu svého muže nesnášejí a tohle by to jen zhoršilo, nebo s ní a vnoučaty vycházejí dobře a pomáhají jim, a pak by po nich ještě měl někdo chtít peníze? 

Veronika, Praha

Autor: Shutterstock.com

Já jsem celkem rázná osoba, a když se pro nějaké řešení rozhodnu, není snadné mě zastavit nebo odradit. Když jsem se chtěla vdát, nedbala jsem rozpaků rodičů nad mým nastávajícím a vzala si chlapa, který pracoval jako tesař, zatímco já byla vysokoškolačka s prací v krajském městě. Chemie mezi námi dost fungovala, do roka jsem porodila dceru. 

Když jí byly čtyři, ze dne na den jsem mu sbalila kufry a vystěhovala ho z bytu, který byl naštěstí můj – měla jsem ho už před svatbou. Nebránil se, stejně už jsme žili jen vedle sebe a on nám jen nadával a začal se uchylovat i k ranám. Naštěstí měl kam jít, vrátil se ke své ovdovělé matce, u které bydlí dodnes a která už kdysi přepsala dům na něj. 

Soud mu nařídil alimenty tři tisíce korun, což jsem akceptovala. On ale zaplatil párkrát a tím to zhaslo. Stejně jako zájem o dcerku, které je dnes osm. Už před více než dvěma lety jsem ho o alimenty zažalovala, dostal podmínku, ale nic se nestalo. Podruhé jsem se na trestní oznámení vykašlala a rovnou na něj poslala exekutora, který mu sáhl na dům – nařídil jeho prodej s tím, že ze zisku se v prvé řadě zaplatí právě alimenty, protože bývalý manžel se naučil kouzlit s příjmy tak, jako by žádné neměl. Chlapi na vesnici zjevně nemají problém někoho zaměstnávat načerno. 

Vypadalo to dobře, byl nařízen prodej, došlo na dražbu. Jenže dům se neprodal. Ani napoprvé, ani napodruhé, ani napotřetí. Je na místě, o které se noví zájemci o bydlení nervou, navíc není v nejlepším stavu, také na něm visí břemeno v podobě bydliště exmanželovy matky. A já jsem tam, kde jsem byla. 

A z toho, co stát chystá, pro mě žádná pomoc zjevně nekouká – na státní alimenty jsem moc bohatá a k čemu by mi byly alimenty podle tabulek, když exmanžel prostě neplatí? 

Klára, Plzeň