33. týden: Mateřská začíná a já vedu boj s úřady
A je to tady, jsem oficiálně na mateřské dovolené! Ale to vyřizování, které s tím bylo spojené, mě opět utvrdilo v tom, že náš byrokratický systém je nepřítelem všech OSVČ. Záměrně jsem se už měsíc a půl dopředu před plánovaným nástupem začala informovat o tom, co vše musím na příslušné oddělení ČSSZ a zdravotní pojišťovnu dodat za doklady. A výsledek? Na odpovědi na jednoduché dotazy a informace o mém aktuálním stavu sociálního pojištění jsem čekala měsíc!!!
Nepomohly ani urgence, telefonický kontakt, zkrátka nic. Dámám na úřadech se evidentně nic nechtělo. Navíc jejich odpovědi byly tak odfláknuté, že jsem se musela stejně doptat u jejich nadřízených. Opravdu tak tak jsem měla potřebné informace těsně před vypsáním mateřské u gynekoložky. Musím říct, že tahle komunikace s úřady pro mě byla zatím tím nejhorším zážitkem tohoto těhotenství. Ani různá vyšetření (záměrně nepočítám pobyt v nemocnici na začátku "těhu") nebyla tak stresující a ponižující jako neustálé nahánění úředníků. Ať žijí živnostníci v téhle zemi!
Nejsem nijak fatalistický typ. Dokonce ani nečtu žádné horoskopy, nevěřím kartám, věštkyním ani astrologickým výkladům. Přesto si myslím, že jistá symbolika hraje v našich životech důležitou úlohu. Někdy ji třeba ani nevnímáme nebo si ji neuvědomíme a pak zpětně zjistíme, že třeba jistý počet opakování, zvláštní situace, náhody nebo třeba data a čísla se v našich životech objevují se zvláštní pravidelností a předznamenávají významné události. Určitě tak není náhoda, že jsem nastoupila na mateřskou přesně na den a rok od mé revize minulého neúspěšného těhotenství. Náhoda? Nevěřím! Nevím, co to znamená, jen se snažím věřit, že je to dobré znamení… Třeba nám tím ten náš prďola nahoře chtěl říct, že se obě strany už s tím vším vyrovnaly a smířily… I přes to všechno ale nikdy nezapomeneme…
Jsem automatizovaný žehlicí stroj
S blížícím se porodem se připravuji na příchod mimina i prakticky. Peru všechny oblečky, peřiny, deky, plínky apod. To všechno je v pohodě, jenže pak přichází ta horší část – žehlení. Kupící se hora vypraného prádla čekajícího na vyžehlení se den ode dne navyšuje, a i když se snažím její volání ignorovat, výčitky a myšlenky na čekající prádlo mě straší i v noci.
Když se ale po dvou dnech konečně dokopu vytáhnout žehlicí prkno, zjišťuji, že u něj vydržím stát tak maximálně hodinu. Pak už to mé nateklé nohy a bolavá záda vzdávají. Nutno podotknout, že za tu dobu se ta hora prádla nijak významně nezmenšila. Nezbývá tak tedy nic jiného než vymyslet záložní plán, jak toho vyžehlit mnohem více najednou (a nezaúkolovat manžela). Přece jen představa, že to prkno vytahuji denně třeba po dobu týdne, mi nahání osypky.
A v tom přichází spásná myšlenka (a ne, nepovolávám ani mamku, ani tchyni). Vytvářím si improvizovanou žehlicí základnu na gauči. Sedím s roztaženýma nohama, před sebou mám na stole rozloženou deku a žehlím bodýčka, dupačky a všechny ty další roztomilosti – jednu za druhou. Jsem jak výborně namazaný stroj automatickými pohyby zprava doleva přejíždějící po všech těch věcičkách, kdy ruce kmitají a vykonávají svou práci, zatímco hlava odpočívá a nemyslí vůbec, ale vůbec na nic. Když pak po zdárném vyžehlení strašidelné kupy všechny oblečky skládám podle druhů a velikostí do komory, napadá mě, že takové manufaktury měly vážně něco do sebe….
