32. týden: Připadám si jak velryba a fotím se s bříškem
Na těhotenské focení jsem se na jednu stranu už dlouho těšila, ale na druhou stranu jsem se trochu bála výsledku. Člověk si představuje, jak bude mít nádherné fotky srovnatelné s profi retušovanými snímky v časopisech a reklamách, jenže realita pak bývá bohužel někde jinde.
Navíc já a manžel nejsme ani jeden z toho typu lidí, kteří se ve focení vyžívají. Ano, neděláme si zamilovaná selfíčka a i u klasických dovolených jsme rádi, když si z nich přivezeme alespoň dvě fotky, na kterých jsme spolu dohromady.
A navíc – přesvědčit mého muže, aby se smál do foťáku, je nadlidský úkol pro každého fotografa. Už když jsem před lety domlouvala svatební focení, kladla jsem fotografům na srdce, aby hlavně mého muže nenutili do nějakých póz a probůh mu neříkali, aby se usmál. Naštěstí fotografové, které jsme měli na svatbě, to pochopili a nechali mého muže se volně pohybovat a přitom nás nenápadně fotili. Výsledek tak byl úžasný. Žádné křečovité pózy ani kostrbatá mimika, ale přirozené momentky plné něhy a lásky. A přesně tohle jsem chtěla i pro naše těhotenské fotky.
Protože jsme se ale přestěhovali na druhý konec republiky, naši fotografové ze svatby tak byli logicky mimo hru. Výběr nové – ideální – fotografky mi tak zabral asi měsíc průzkumu. Nakonec jsem sáhla po mladé holčině, která dělá moc hezké detaily a spíše než rozjařené obličeje z předního záběru u ní najdete jakoby momentky, které vznikly mimoděk při povídání si s partnerem. Pro focení jsme nakonec zvolili i jednoduché oblečení (oba džíny a bílé tričko) a já se nakonec po dlouhém přemýšlení odhodlala vyfotit se i v bílém spodním prádle, přes které mám oblečenou bílou manželovu košili.
Nejsem jako Demi Moore
Myslím, že tohle je pro mě naprostý vrchol, ke kterému jsem při odhalování se na fotkách ochotna zajít. Nejenže jsem sama o sobě dosti stydlivý člověk, ale i si myslím, že mám i jistou dávku sebereflexe. A ano, opravdu nevypadám po vysvlečení jako Demi Moore na její slavné obálce. Nejenže mé břicho už dávno není takové malinkaté a kulaté, ale v tomhle pekelném vedru mám i nateklé nohy, kotníky mi již dávno zmizely, a celulitida naopak vylezla v celé své kráse. A upřímně? Po tom, co jsem viděla spoustu těhotenských fotek mých kamarádek (i těch nahých) na sociálních sítích, si myslím, že ani ony nevypadají jako éterické víly s bříškem, a proto mě překvapuje jejich odvaha sdílet tyhle snímky veřejně se stovkami známých…
Sice si na konečnou podobu fotek musím tak měsíc počkat (což je hrozná doba, když jste nervózní, jak moc velká velryba z vás na fotce vedle vašeho manžela bude), ale poté, co proběhlo všechno tak pohodově a uvolněně, mám už teď z naší fotografky dobrý pocit. I proto jsme se rovnou domluvili na tom, že po narození naší princezny přijede k nám domů, aby ji jako čerstvé novorozeně vyfotila v domácím prostředí. A na to se tedy těším o dost více než na výsledek "těhu focení".
Zařizujeme dětský koutek
Celý tento týden se vlastně nese ve stylu zařizování „nezbytností“ před příchodem mimina. Manželova sekretářka totiž zrovna porodila. A to šest týdnů před termínem, čímž nás trochu vyvedla z naší "maňána" nálady, kdy je na vše ještě dost času. Vydali jsme se tak do Ikea a konečně se dokopali k tomu, přivézt a hlavně složit předem vybranou dětskou postýlku a komodu. Malá zatím bude spát s námi, a tak jí místo dětského pokoje zařizujeme dětský koutek v naší ložnici. Naštěstí jsem už doma měla připravené různé dětské dekorace, jako jsou samolepky, na míru vyrobené úchytky s dětskými motivy na komodu a povlečení s mantinelem do postýlky, které jsem průběžně objednávala z internetu. Za jeden víkend jsme tak bez problémů stihli všechno složit, uskladnit i vyladit. Jen doufám, že se doktoři nespletli a nenarodí se nám kluk, neboť by chudák z těch růžových soviček nebyl asi úplně odvařený….
