Tři jednoduché způsoby, jak naučit děti empatii!
Vnímavost, ohleduplnost a citlivost vůči ostatním, tyto vlastnosti nám nejsou automaticky dány, musíme se jim učit. Podporujte je u svých potomků, pomůžete jim prožít šťastnější a kvalitnější život. Poradíme, jak na to.
Empatii charakterizujeme obvykle jako schopnost vcítit se do ostatních, lépe chápat pohnutky a způsob chování lidí (i když s nimi třeba nesouhlasíme) v našem okolí, brát ohledy na jejich pocity, být otevřený, vřelý a srdečný. Jste takoví? Protože podle psychologů má s vcítěním se do ostatních problém celá řada dospělých. Proto je fajn začít tuto vlastnost vštěpovat již malým dětem. Proč? Zjednoduší jim život, budou oblíbenější, budou lépe vycházet s lidmi a také snadněji pochopí i samy sebe. A začněte včas. Čím dříve pochopí sílu empatie, tím vyrovnanější, silnější a emočně inteligentnější budou v dospělosti. Nebude jim činit problém jednat s lidmi s laskavostí a respektem. Z empatických dětí vyrostou empatičtí manželé, empatické manželky, empatičtí rodiče, přátelé i spolupracovníci.
I emocím se musíme učit
Čtyřletý Honzík vyděšeně sleduje, jak se k jeho kamarádovi Markovi chová několik dalších dětí na hřišti odmítavě a agresivně. A pak najednou vidí, že chlapeček začíná plakat. Co myslíte, že udělá? Každý dospělák zřejmě očekává reakci, že Honzík projeví empatii. Vždyť jeho kamarád je smutný, je mu ubližováno, tak je přece na místě projevit soucit, snažit se ho ukonejšit. Jenže jde o naprosto nerealistickou představu. Honzík zřejmě uteče a půjde "se schovat" ke své mamince. Absolutně ještě nerozumí Marečkovým pocitům, neví si s nimi (ani se sebou) rady, pravděpodobně se jen vyděsí. A je to normální. Pro malé děti není empatie přirozená, emoční inteligenci si teprve musí vybudovat na základě svých zkušeností a také pod názorným vedením dospělých. Ptáte se, jak mrňouse povzbudit a motivovat k empatii? Zde jsou tři inspirativní způsoby.
1. Ukažte, jak jsou zájem a náklonnost cenné
Každé dítě se učí nápodobou. Děti jsou výborní pozorovatelé a vnímaví imitátoři. Buďte jim proto vzorem hodným následování. V jakékoli zdánlivě obyčejné každodenní situaci vás potomek sleduje, jak jednáte, co říkáte a jakým tónem, jaké jsou vaše reakce. Tím ho zásadně utváříte a formujete jeho vzorce chování.
Vidí, že se usmíváte na paní učitelku ve školce? Mile se zeptáte staré paní, která bydlí vedle, jak se má a zda něco nepotřebuje? Dítě si zafixuje vše, co vidí a slyší, co se odehrává kolem něj. Ukazujte mu vlastním přístupem, že je úplně přirozené projevit zájem, porozumění, pochopení, soucit, když je někdo zoufalý a smutný, nabídnout svou pomoc, nešetřit uklidňujícími slovy, nikoho neodsuzovat a neponižovat. Malé děti samozřejmě potřebují, abyste jim smysl svého chování vysvětlili, vyžadují pomoc, aby porozuměly všemu, co cítí. Když vaše tříletá dcera usedavě pláče (případně se vzteká), sedněte si k ní a zeptejte se přímo: „Vypadáš smutně (rozrušeně, rozčileně), copak se děje a jak ti mohu pomoci?“ Odpusťte si obvyklou formulku: „To bude dobré, už nebreč.“
2. Spojujte chování s pocity
Každý způsob našeho chování je důsledkem aktuálních pocitů a myšlenek. Snažte se co nejvíce povídat si společně o vlastních citech a náladách. Ptejte se, co prcka trápí, z čeho má radost, co ho potěšilo, překvapilo. A vysvětlujte mu, proč se zrovna chováte tak, jak se chováte, aby pochopil souvislost mezi příčinou a důsledkem. Stejným způsobem „rozeberte“ jeho vlastní chování. Například: „Tvůj kamarád Max je smutný, protože jsi mu vzal a nechtěl vrátit jeho hračku. To od tebe nebylo hezké, trápí se. Pojď, vymyslíme, čím bychom mu teď mohli pomoci, aby se cítil lépe.“ Stejně dobře bude fungovat vysvětlování prostřednictvím příběhů, společného čtení knížek nebo hraní s maňásky. Vyprávějte si o chování jednotlivých postav v knihách nebo ve filmech. Proč dělají to a to, co při tom nejspíše cítí, jak jim můžeme pomoci, co bychom udělali na jejich místě my…
3. Vytvořte inspirující klima
Usilujte o to, aby u vás doma vládla harmonie a důvěra, prostředí, ve kterém se děti budou cítit svobodně, uvolněně a vtažené do společného děje. Vytvářejte jim záměrně příležitosti k tomu, aby svou schopnost empatie mohli vaši potomci bez obav projevovat a zlepšovat. Skvěle to můžete aplikovat v případě sourozeneckých vztahů – jako například: „Bylo by od tebe moc laskavé, kdybys pomohl mladší sestřičce najít jejího oblíbeného plyšového slona. Někde ho nechala ležet a nemůže ho od rána najít. Vsadím se, že až ty budeš něco potřebovat, také ti ráda pomůže. Že mám pravdu?“ Podporujte chování dětí v tomto duchu. Věřte, že si to budou pamatovat. Rodiče, sourozenci a nejbližší rodina hrají hlavní roli v tom, aby se děti naučily dosáhnout úspěchů v této disciplíně a vyrostly v přesvědčení, že je naprosto přirozené si navzájem naslouchat a pomáhat.
