Záchvaty zlosti dětem prospívají! Čtyři kroky, kterými zvýšíte emoční inteligenci potomka

...

Autor: iStock

Pochopení a respekt pomáhají „vypustit páru" a poradit si s negativními emocemi, zlostí, nejistotou i strachem. Jakkoli potomek nepřiměřeně zuří nebo vyvádí jako šílený, myslete na to, že své pocity si všichni ukládáme uvnitř tak dlouho, až prostě „vybouchnou“. Dítě v takové situaci potřebuje bezpečné útočiště. Schopnost empatie neznamená, že souhlasíte s tím, jak se chová nebo co říká, ale to, že dokážete vidět problém také jeho očima, z jeho úhlu pohledu. Takže i když bude muset nakonec udělat to, co mu řeknete, a poslechnout, i tak má právo na svůj vlastní názor a postoj, který byste měli umět uznat.

*„Vím, že je pro tebe těžké přestat si hrát a jít se navečeřet, ale jídlo už je na stole, je čas.“

* „Chápu, že bys mě chtěl mít jen a jen pro sebe, ale dneska to není možné, všichni máme své povinnosti.“

* „Naprosto ti rozumím, že jsi tolik protivný, protože prší, když jsme chtěli jít na hřiště. I já jsem zklamaná.“

* „Vím, že chceš zůstat déle vzhůru jako tvoje starší sestra, ale musíš ráno vstávat brzy. Počkej na pátek.“

* „Rozumím, jak moc jsi naštvaný, že ti spadla ta vysoká věž. Také by mě to rozzlobilo.“

Jak tyto věty podporují emoční inteligenci?

*Pocit pochopení vyplavuje „hormony štěstí“ a spouští v mozku uklidňující biochemické procesy.

*Dítě se učí empatii nejlépe tím, že ji běžně pozoruje v chování a jednání ostatních.

*Pomáháte potomkovi přemýšlet o různých zkušenostech a situacích a analyzovat, co konkrétně spouští všechny ty negativní pocity, které ho zaplaví.

...

Autor: iStock.com

Malé děti nedokážou rozlišovat mezi svým „já“ a svými emocemi. Jsou tedy celou svou bytostí tím, co zrovna cítí a prožívají. Přijměte emoce své ratolesti, jakkoli jsou třeba v danou chvíli nevhodné. Nezakazujte jim je, neignorujte je a nesnažte se je popírat, nebo dokonce trestat. Jinak dáváte dítěti jasný vzkaz, že ho nepřijímáte, zlobíte se na něj nebo jste se v něm zklamali. Nedopusťte, aby získalo dojem, že se musí se svými opravdovými pocity skrývat a „dusit“ ve svém nitru, aby se vám neznelíbilo. Takto potlačené emoce bohužel samy od sebe nezmizí, pokud nebyly svobodně vyjádřené a "vyventilované". Jsou uvězněné v těle (a hlavě) a hledají si cestu ven. Často ji najdou v podobě hysterické scény nebo záchvatu vzteku. Vzhledem k tomu, že nejsou pod vědomou kontrolou, mohou „vyskočit“ zcela nečekaně a nekoordinovaně, například se váš chlapeček pokusí téměř utopit vlastní sestru ve vaně, pokouše kamaráda ve školce, začne trpět nočními můrami nebo se počurávat. Měli byste dítko naučit, že existuje široká a pestrá škála pocitů a všechny jsou součástí našeho života, i když některé musíme ovládat a mít pod kontrolou.

*„Chápu, že jsi tolik rozčilený, když ti bratr rozbil to auto. Jenže i když jsi sebevíc naštvaný, není to důvod k tomu, abys někoho plácnul. Řekni mu, jak moc jsi smutný a nešťastný z toho, co ti provedl.“

*„Vidím na tobě, že jsi trochu nervózní z toho zítřejšího výletu. Vzpomínám si, že jsem taky jako malá holka měla někdy strach, když jsem sama jezdila se školkou na výlety. Pojď, popovídáme si o tom, chceš?“

*„Je mi jasné, proč jsi tak protivný, vypadá to, že dneska ráno se nic nedaří, viď? Potřebuješ si postěžovat? Pojď se ke mně přitulit a klidně se můžeš i vyplakat, každý z nás někdy pláče a není na tom nic špatného.“

Jak tyto věty podporují emoční inteligenci?

*Pomůžete dítěti přijmout vlastní emoce, vyřešit je a jít dále, naučí se tím, jak je lépe ovládat.

*Svým postojem ukážete, že svět pocitů a emocí není nebezpečný ani není něčím, za co by se měl někdo stydět. Naopak, všechno se dá zvládnout, když na to není člověk sám.

*Podporujete potomka v tom, aby dokázal přijmout i méně příjemné stránky své osobnosti a pochopil, že i navzdory jim je naprosto v pořádku a máte ho rádi.

...

Autor: istock

Ať už je vaší ratolesti jeden rok nebo šestnáct let, potřebuje, abyste poslouchali, co vám říká, a vnímali, jak se cítí, i když to možná neumí dostatečně dobře vyjádřit. Když jí dáte šanci se před vámi „odhalit“ a otevřít svůj vnitřní svět, překvapí vás, jak laskavým, ochotným a vlídným dítětem se stane. K tomu, aby se cítilo sebejistě a bezpečně a neobávalo se projevovat své emoce, potřebuje, abyste byli duchem přítomni a soustředěně mu naslouchali. Děti totiž mají tu úžasnou vlastnost, že jsou schopné veškeré špatné pocity nechat vyprchat a odejít poté, co je mohou „odžít“. Na vás pak je dát jim k tomu příležitost. A vedle toho: smích uvolňuje hormony štěstí a odbourává stres mnohem lépe než slzy. A je také zábavnější!

*„Trápí mě, když vidím, jak nešťastně vypadáš. Každý má někdy právo být smutný nebo naštvaný. Jsem tady pro tebe, když budeš chtít, řekni mi o tom.“

*„Vyvádíš jako smyslů zbavený, takže tě něco muselo fakt rozčílit. Chce se ti křičet? Tak můžeš, jsem tady a poslouchám, můžeš mi předvést, jak moc jsi rozzlobený.“

*„Křičel jsi na mě, ať jdu pryč, tak já teď odejdu. Ale jsem jen ve vedlejší místnosti a budu čekat, až mě budeš chtít zase vidět. Nemůžu tě přece nechat samotného s tak ošklivými pocity, které tě zraňují a děsí. Pořád budu blízko a ty jsi v bezpečí, takže když budeš chtít obejmout, jsem připravena.“

Jak tyto věty podporují emoční inteligenci?

*Spektrum lidských emocí je velice bohaté a valí se tak trochu „skrze nás“. Přijdou, zaplaví naše nitro a zase odcházejí, pomíjejí. Když je ale ignorujeme nebo neprožijeme, uvíznou uvnitř a začnou „hryzat“. Děti mohou být silnými emocemi vyděšeny a zaskočeny, netuší, jak si s nimi poradit. Vypustit ven je zvládnou jen tehdy, když se cítí zcela bezpečně, nehrozí jim žádné riziko. Například to, že byste je měli o to méně rádi nebo jim něco vyčítali.

...

Autor: istock

Nestůjte dětem stále za zády jako záloha, advokát i vyjednavač. Vychovávejte je k tomu, aby uměly samostatně řešit jak konflikty na pískovišti, souboje o houpačku v parku a dohadování se s kamarádem ze školky, tak vlastní emoce. Každý pocit, který nás ovládne, dává zprávu o stavu našeho nitra. Trénujte ratolesti v tom, aby si s nimi dovedly poradit, procítit je, nebály se jich a uměly je ventilovat, aniž by se za ně musely omlouvat nebo stydět. Jakmile dítě vidí, že je i se svými „vrtochy“ s pochopením přijímáno, získává sebedůvěru, což mu poskytuje širší prostor a více možností, jak řešit svůj problém. Jistě, potřebuje vaši pomoc, nenabízejte ji ale hned, vyčkejte, dokud nebudete výslovně požádáni. Bude tak vědět, že má vaši plnou důvěru a že věříte, že je natolik schopné, aby své potíže zvládlo samo.

*„Jistě, jsi zklamaný, že Toníček nemůže přijít, protože je nemocný. Opravdu ses těšil, že si společně pohrajete. Slibuji, že až se uzdraví, vymyslíme, co by se dalo podniknout, aby byla zábava. Máš nějaký nápad?“

*„Rozumím, že ti vadí, když ti Anetka pořád bere tu oblíbenou panenku, pak ji už nechceš zvát na návštěvu. Jenže já vím, že si spolu moc rády hrajete, tak to přece nechceme pokazit. Zajímalo by mě, co bychom mohly obě Anetce říct, aby věděla, jak špatně se cítíš, když ti ji bere, a co se s tím dá udělat.“

Jak tyto věty podporují emoční inteligenci?

*Nechat dítě svobodně vyjádřit své pocity a dát průchod vzteku, frustraci, zlosti nebo žárlivosti je sice žádoucí, mělo by ale zároveň dobře vědět, že existují hranice, mantinely, kdy už je na místě ubrat na rychlosti, aby dokázalo vyřešit své trable konstruktivně. A to vyžaduje praxi.

*Nenecháváte potomky na milost a nemilost jejich negativním emocím, pomáháte jim je korigovat a usměrňujete neadekvátní „výkyvy“. Ukazujete, že emoce jsou vlastně signály o tom, že některé věci je dobré vymyslet a zvládnout jinak.

*Všechny děti potřebují „koučovat“, aby pochopily, že sice mohou vyjadřovat své potřeby, ale tak, aniž by u toho slovně či jinak útočily na jiné osoby, napadaly je, urážely je nebo jim jakkoli ubližovaly.