Tip na výlet: Mnichov s předškolákem - technické muzeum i zoologická zahrada

Můj čtyřletý syn je blázen do vlaků, metra, tramvají a všech možných variant veřejné dopravy. Když onehdy projevil zájem vidět na vlastní oči mnichovský U-bahn a S-bahn, řekla jsem proč ne. Ukázalo se, že do Mnichova se dá za pár hodin dostat dálkovým autobusem, což potomka taky potěšilo – pro něj to byla nová zkušenost, mě potěšilo, že cestu zvládl bez potíží či extra projevů nudy. 

Po obědě na mnichovském hlavním nádraží jsme dali batohy do úschovny a vydali se podle plánů do Deutsches Musea, které dostálo své pověsti. Část exponátů je interaktivní, a návštěvníci si tak mohou pomocí tlačítek pouštět například modely dopravních prostředků, motorů a podobně – jak je komu libo. Zároveň se do spousty aut, letadel či lodí mohlo osobně, což například v pražském Technickém muzeu ani po rekonstrukci prostě nejde. 

Hasičské auto a vodní hrátky

Pro čtyřletého syna se jedním ze dvou zlatých hřebů stala dětská expozice, kde se mohlo sahat úplně na všechno, ať už šlo o hasičské auto nebo obří kytaru – asi vůbec nejlepší byla část s vodou a různými lodičkami, mlýnky a přehradami. Nevadilo, když přišlo, co přijít muselo, a syn si namočil botu, protože tady se s tím počítá: k půjčení měli výkonný fén, který botu za chvíli vysušil. Druhý hřeb? Model železnice. 

Po několika hodinách v muzeu na břehu řeky Isar jsme se vydali do hotelu, který jsme si ještě z domova zarezervovali hned u hlavního nádraží. Bylo to dobré rozhodnutí, odevšud tu bylo blízko, a tak jsme ještě sjeli do centra k radnici, nad kterou se vznášela vyhlídková vzducholoď. Kousek odtud jsme narazili na kouzelné tržiště Viktualienmarkt. 

Druhý den jsme měli v plánu dvě místa a obě jsme v pohodě navštívili. Nejdříve jsme se vydali směr Olympijský park, centrum konání letní olympiády v roce 1972. Je to snad jediné kopcovité místo v jinak rovinatém městě, postavili ho na sutinách z druhé světové války. Zároveň je tu skoro dvě stě metrů vysoká televizní věž, z níž si to všechno můžete prohlédnout pěkně z výšky.  Z Olympijského parku jsme se přesunuli do mnichovské zoo Hellabrun. Je podobně hezká jako ta pražská, takže syn byl spokojen. A já nakonec taky, kromě zvířat jsme si užili i houpající se řetězový most, po kterém se přechází přes malé jezírko. Bylo to trochu dobrodružné, zvláště proto, že jsem byla těhotná, ale syn se pro tuhle atrakci rozhodl, protože druhá cesta vedla mezi kozami a těch se strašně bojí. 

A samozřejmě mezi tím vším jsme dosyta jezdili S-bahny a U-bahny, protože o to přece do velké míry šlo. Zdejší systém dopravy je rychlý a spolehlivý, takže se vyplatí koupit si celodenní lístky. 

Neuschwanstein pro romantické duše 

Cesta do Mnichova trvala pět hodin, autobus Eurolines vyjížděl z pražského Florence v sedm ráno, v poledne už jsme nasedali na mnichovský S-bahn směr hotel. Potěšila mě přítomnost dětské sedačky i WC na palubě.  

Druhý den jsme odjížděli v pět odpoledne, před desátou večer jsme byli v Praze. Dovedu si představit, že bychom v Mnichově strávili i dvě noci, stále by bylo co objevovat.

Dal by se například udělat výlet vlakem a autobusem – za výhodné regionální jízdné – na romantický, i když poněkud přeplácaný zámek Neuschwanstein, který nechal postavit šílený Ludvík II. Bavorský. Stojí nad vesnicí Schwangau a od zastávky autobusu se k němu musíte vydat ještě trochu do kopce.

Zhruba hodinu jízdy vlakem na západ od Mnichova se dá ve městě Günzburg navštívit německý Legoland, ideálně s rezervací předem, což může dost vysokou cenu přece jen srazit o něco níže. V zábavním parku lze i stylově přenocovat.

Podstatně mrazivějším zážitkem je návštěva bývalého koncentračního tábora Dachau, dvacet minut S-bahnem z mnichovského hlavního nádraží.