Necítím se špatně, že mám jen jedno dítě! Má to i mnoho výhod. Jakých?
Mám jedno dítě. Dceru. A neustále někoho udivuje, proč nemá sourozence. Ptají se všichni. I lidé, kterým po tom nic není. Jako by jedináček byl nějakou diagnózou. Sama jsem vyrůstala bez sourozence a musím říct, že to má i mnoho výhod. Jakých?
Dlouho se už nikdo nezeptal, ale jeden čas jsem dostávala tyto otázky neustále. "Proč nemá sourozence? Budete chtít ještě jedno dítě?" Nebo se ptali rovnou dcery: "Určitě by sis moc přála bratříčka nebo sestřičku, že ano?" Jako by jedno dítě znamenalo něco nenormálního.
Je pravda, že ve školce, kam dcera chodí, jsou jedináčci dost zvláštní úkaz. A asi nejen tam. Drtivá většina spolužáků má mladší nebo starší sourozence. Dvě děti jsou zkrátka norma! A hlavně nevybočovat!
Nevím, jestli je to náhoda, ale ve školce jsem se seznámila právě s maminkou jedináčka. A společně jsme si notovaly, jak nás ty dotazy na sourozence neustále unavují. "Co je jim sakra do toho?" vystihla to přesně. A správně dodala, že nikdo nemůže vědět, jaké jsou pravé důvody toho, proč nemáte děti dvě, tři, nebo dokonce čtyři. Příšerné těhotenství, potrat nebo se početí zkrátka nedaří? Mnozí ze zvědavců si zkrátka neuvědomují, na jak tenkém ledě se pohybují.
Hned po porodu jsem tušila, že má dcera bude asi mým jediným dítětem! Když jsem to v porodnici oznamovala tchyni, vpálila mi přímo: "Neblázni, vždyť jedináčci jsou příšerní!" Asi si neuvědomila (nebo v to doufám), že s jedním právě mluví. Když jsem ji upozornila na to, že jsme já i má máma vyrůstaly bez sourozence, opáčila: "Taky je to znát!" Zásah! Au! V tu chvíli jsem nevěděla, jestli brečet, řvát nebo utéct.
Proč je jedno dítě tak nepochopitelné? Ani má dcera nijak nestrádá, byť se jí to okolí neustále snaží podsouvat. Když se jí ptám, jestli by chtěla bráchu nebo sestřičku, odpovídá: "Nechtěla. Bojím se, že byste ji měli rádi víc než mě. A mě už byste si potom nevšímali." Na to, že jí jsou čtyři roky, tak jí to docela pálí. Když byla menší, říkala, že jí stačí panenka miminko, že "živé moc pláče".
Jak vypadá takový obyčejný den očima mámy a očima dítěte? Tohle video musíte vidět:
Třeba časem změním názor, ale zatím nám to takhle vyhovuje a tady je i několik důvodů, proč:
1. Čas a logistika
Ten hlavní a podstatný důvod. Dřív jsem byla máma na plný úvazek, ale teď pracuji a všechen svůj volný čas se snažím věnovat dceři. Už takhle mi přijde líto, že s ní nejsem častěji. Kdybych měla více dětí, musela bych čas dělit mezi ně. Teď pokud mám dvě hodiny, věnuji je všechny jí.
A upřímně – nedovedu si představit, jak bych to logisticky zvládala s více dětmi. Muž má náročnou práci, tudíž ze školky dceru vyzvedávám většinou jen já. Taktéž je to s kroužky. Asi bychom to zvládli, co by nám zbývalo, ale takhle je to zkrátka větší pohoda.
2. Blízkost a pozornost
Možná teď namítnete, že právě proto jsou jedináčci rozmazlení. Ano, rodiče se mohou věnovat pouze jim. Jen moc nechápu, co je na tom tak špatného? Nemám srovnání, ale mí přátelé, kteří mají sourozence, vyprávějí, jak na své bratry či sestry žárlili. Neustále soupeřili a usilovali o pozornost rodičů. Tohle u nás odpadá. Dcera nemá pocit, že je přehlížená nebo z nějaké činnosti vynechaná.
Nevím, jestli je to tím nebo její povahou, ale nikdy se s dětmi nepřetahovala o hračky, neříkala zarytě "moje, moje", nikdy nesoutěžila a nepotřebovala být někde první. Rozmazlená možná trochu je, ale v dobrém slova smyslu – pozorností rodičů.
3. Sourozenci si nemusí být vždy blízcí
Je to taková mantra, kterou všichni omílají. Že bez sourozence je život smutný, prázdný a v dospělosti nebude mít má dcera nikoho blízkého (až třeba rodiče nebudou). A kde berou jistotu, že si sourozenci budou rozumět celý život? Znám několik případů, kdy spolu sestry vůbec nemluví nebo kdy se jedna odstěhovala za oceán a prakticky se vídají jednou za rok či dva.
Když jsem byla malá, bylo mi občas smutno, že nemám ségru, se kterou bych si o prázdninách hrála, ale rodiče se mi to snažili všelijak vynahradit. Mé dvě kamarádky byly také bez sourozence, a tak se mnou trávily léto na chalupě, kde se o nás starala babička. A myslím, že nijak nestrádám ani dnes. V jednu chvíli jsem si říkala, že druhé dítě si musím pořídit. Ne kvůli sobě, ale právě kvůli dceři. Teď si myslím, že je to hloupost. Nikdo vám nemůže zaručit, že z vašich dvou dětí budou přátelé na celý život.
4. Práce, záliby a čas na sebe
Teď to možná bude znít sobecky, ale díky tomu, že mám jen jednu dceru, se mohu plně věnovat práci a svým zálibám (a necítit se špatně). Jsem šťastná, že jsem matkou, ale zároveň jsem ráda, že nejsem JEN matkou. Že můžu pracovat, cestovat, chodit na výstavy a dělat, co mě baví. A když jsem šťastná já, je šťastná i má dcera.
5. Zdravotní důvody
Byť mé těhotenství probíhalo ukázkově, porod nebyl zrovna ideální. Nakonec skončil císařským řezem a já si pořád neumím představit, že bych něco podobného podstoupila znovu (jak by mi asi hrozilo). Zřejmě nemám selektivní paměť, protože ten šílený zážitek jsem ještě nevytěsnila. Třeba by byl druhý porod jiný, kdo ví? Zatím se do toho pouštět nehodlám... Ale nikdy neříkej nikdy.
Obdivuji rodiny, které mají dvě a více dětí. Například můj strýc má čtyři. Moc jim fandím a vlastně se mi to i líbí, když se všichni sejdou u jednoho velkého stolu, povídají si, mají se rádi a respektují se. Já tohle neznám a asi ani nepoznám. Není mi to líto, jen bych si moc přála, aby ostatní přestali se podivovat a říkat: "Jen jedno dítě?" Je nám takhle fajn!
