Narodila se mi dcera a mě to vyděsilo! Chtěla jsem zpět svůj starý život!
Když se mi v ranních hodinách, přímo na Halloween, narodila dcera, pohltila mě hned v prvních vteřinách totální euforie a nečekaně silné a nádherné emoce! Pořád dokola jsem vykřikovala, jak je roztomilá a dokonalá. Byla jsem absolutně šťastná. Až do konce druhého dne v nemocnici. Pak mé povznášející pocity roztříštila jako blesk z čistého nebe jediná a neodbytná myšlenka: Bože, za tohle bezbranné stvoření nesu plnou zodpovědnost! Vážně se ode mě očekává, že se sama postarám o tu malou lidskou bytost?
Pomoc! Takhle už to bude pořád?
Prvních čtyřicet osm hodin po porodu uteklo na adrenalinové vlně. Téměř jsem nespala, jelikož jsem musela na všechny strany rozhlásit tu úžasnou novinu, že je naše malá na světě. Fotila jsem ji snad každou půlhodinu a rozesílala obrázky příbuzným a známým. Byla jsem doslova nabitá přívalem energie. Pak se ale najednou všechno změnilo. Dcerka začala kňourat, tak jsem ji každou chvíli brala z postýlky, chovala a houpala v náručí. Při každém pokusu o to, položit ji zpět, začal okamžitě rozruch. Srdceryvný pláč a křik, dokud jsem se pro ni opět nesklonila a nevzala ji. Po pěti hodinách (bylo něco po půlnoci) jsem již únavou nemohla stát na nohou, tak jsem si konečně dodala odvahy a požádala sestry, zda by si ji do rána vzaly, abych se mohla aspoň pár hodin vyspat. Jakmile se ji ale pokusily odvést na sesternu, hysterický pláč ještě zesílil. To jsem psychicky neunesla, a tak zůstala nakonec se mnou. Stejný scénář pokračoval až do rána. Bez přestávky. Nemohla jsem spát. Nemohla jsem ležet. Nemohla jsem dýchat!
Nechte si nás v porodnici!
Celý další den jsem se již předem děsila nadcházející noci a začala mě pronásledovat myšlenka, že brzy půjdeme domů. Nechci pryč! Co budu dělat bez pomoci sester? Jak to sama zvládnu? Jak ji utišit? Kdy bude konečně chvíli ticho? Co si počnu, když si pouhým zmáčknutím tlačítka u postele nebudu moci zavolat laktační poradkyni? Ano, upřímně jsem se bála opustit porodnici. Mí i manželovi rodiče bydlí na druhém konci republiky, takže babičky jsou daleko, nemáme „po ruce“ nikoho, kdo by v případě nouze přijel pomoci. To, co první den po porodu vypadalo jako vidina dokonalých prázdnin, se rozplynulo a mně se před očima míhaly divoké představy, jak asi bude vypadat můj současný život matky na mateřské.
Vítej doma, baby!
Nevím, co bych si počala bez mého muže! Doma předem uklidil a navařil, přijel si pro nás, vzal dceru a odnesl ji opatrně v autosedačce do auta, abych se mohla zhroutit na zadní sedadlo. Oba jsme doufali, že se vše uklidní, až budeme všichni spolu v domácím prostředí. Bohužel, opak byl pravdou! Většina rodičů na příjezd s miminkem domů z porodnice šťastně vzpomíná celý život, jde o pro ně nezapomenutelné chvíle. Pro nás budou první dny a týdny „sbližování se“ noční můrou. Byla jsem vystrašená, přecitlivělá, vyděsilo mě sebemenší zakašlání i zakňourání, pokaždé když dcera usnula, chodila jsem ji pozorovat, zda dýchá, několikrát denně jsem překontrolovala, zda je správně zapnutý monitor dechu.
Přivést na svět nový život je bez diskuse nezapomenutelný zážitek. Je to zázrak a jedna z nejkrásnějších chvil v životě, ovšem jako člověk, který nesnáší dobře jakékoli změny a již dříve se potýkal se stavy úzkosti a nejistoty, musím upřímně říci, že jde také o neskutečně náročný, vyčerpávající a strašidelný zážitek.
Chci tě zpátky, svobodný živote!
Můj život byl dříve přesně nalinkovaný, jasný, po dnech a týdnech plánovaný, a najednou během chvilky naprosto změnil směr i smysl. Jistota mých dní se ztratila a já se cítila úplně zmatená. Dokonce jsem se několik měsíců nedokázala podívat na místo na gauči, kde jsem ležela v okamžiku, kdy mi začaly porodní kontrakce, aniž bych se hystericky rozbrečela. To místo pro mě představovalo minulost. Známou, předvídatelnou. Teď mě obklopovalo neznámo, nevyšlapaná cesta a to mě dusilo. Vzpomínala jsem s lítostí na náš život ve dvou, který jsme měli jen já a manžel, následně se pak trápila pocity viny vůči naší malé sladké holčičce a styděla se za své myšlenky. Tolik jsem ji milovala, a zároveň mě tolik děsila! Dlouhé roky jsem chtěla dítě a představovala si, jaké to bude. A pak se mi narodilo dokonalé, zdravé dítě a já propadla panice a nevěděla, co si počít.
Dodnes se stydím sama před sebou
Je mi neskutečně trapné přiznat, že první měsíce po narození dcery jsem si denně v duchu stýskala po starém životě a přemýšlela jsem, o co všechno jsem přišla. Znám příběhy žen, kterým se nepovedlo otěhotnět ani s pomocí moderní medicíny, těch, které opakovaně potratily nebo jejichž děti vážně onemocněly. Tyto ženy prožívaly skutečná dramata, bojovaly s nepřízní osudu i samy se sebou, se strachem a nepředstavitelnou bolestí. Oproti nim jsem neměla sebemenší právo si na něco stěžovat! Propadala jsem zoufalství a myslela, že mé „poporodní blues“ nikdy neskončí. Ale čas nakonec zafungoval. Šlo to pomalu, hodně pomalu. Celá rodina jsme žili z hodiny na hodinu, ze dne na den. Osm týdnů po porodu se mi konečně povedlo prolomit nekonečnou tmu a zahlédla jsem pověstné světlo na konci tunelu. Zklidnila se hormonální bouře v mém těle, získala jsem zároveň větší sebedůvěru v péči o miminko a cítila v zádech maximální podporu manžela. Začala jsem věřit, že to zvládneme. A zvládli! I když strachu, že se dcera ve spánku udusí, jsem se ještě úplně nezbavila. Už ale neběhám patnáctkrát za noc po domě, abych se spícím kojencem cvičně zatřásla, zda dýchá.
