36. týden: Můj porodní plán a přiznání, že nejsem žádná hrdinka
Začínám se na porod připravovat nejen mentálně, ale i prakticky. A první věcí, které chci dotáhnout do konce, je sepsání porodního plánu. V hlavě už nosím nějaké body dávno, ale teprve po absolvování předporodního kurzu jsem si to všechno sesumírovala tak, aby vycházel čistě z mého přesvědčení a názorů, které jsem si udělala po několika rozhovorech s odborníky.
Jasně, na netu najdete hodně tipů, co do něj psát i nepsat, hodně vzorů apod., podle kterých můžete plán sepsat. Ale přece jen – i když má člověk na začátku nějakou představu, mohou se během těhotenství jeho názory změnit.
Například já když jsem si začala sepisovat první body porodního plánu někdy okolo 27. týdne těhotenství, tak jsem v něm měla, že bych chtěla, aby mi v první době porodní rovnou napíchli katetr na epidural. Ano, tak moc vyděšená jsem z bolesti byla.
Ovšem právě po absolvování kurzu a rozhovorů s několika zkušenými dulami a porodními asistentkami jsem tento přístup trochu přehodnotila. Ne že bych se přestala bát bolesti (bojím se pořád, a to jako čert kříže), ale chci vyzkoušet i jiné prostředky, než přistoupím k epiduralu.
Už abych to měla za sebou
Myslím, že se za ta léta už celkem znám, a tak moc nevěřím, že bych byla schopná se dostat do takové sféry vědomí, aby mi k utišení bolesti stačily jen úlevové polohy, aromaterapie, horká voda apod. Ano, samozřejmě bych nejradši zvládla porod zcela přirozeně, ale zase na druhou stranu vím, že nejsem žádná hrdinka, která má v sobě tolik odvahy a síly, aby zvládla všechno překonat bez pomoci.
A rovnou přiznávám, že ani nejsem ten typ matky, který si chce porod užít a vychutnat. Upřímně? Už bych ho nejraději měla za sebou a držela malou v náručí. A jak jsem minule psala, nejvíc na mě z celého předporodního kurzu zapůsobila věta, že musím bolest přijmout, abych mohla porodit. OK, tak to tedy zkusím a nepůjdu hned srabácky do epiduralu (tedy to se aspoň nyní domnívám… a plán zní jasně, že).
Ovšem nemyslete si, že bych se rovnou vzdala i jiných pomocníků. Ráda bych totiž zkusila nejprve rajský plyn, o kterém jsem do té doby ani nic moc nevěděla a netušila, že se dá také využít při porodu. Jasně, v případě použití rajského plynu už také nelze úplně hovořit o přirozeném porodu, ale jsem ráda, že jsem se dozvěděla o možnosti, že mohu nejprve vyzkoušet různé (a také hlavně méně invazivní) metody, které sice při ulevování od bolesti nejsou tolik účinné jako epidural, ale na druhou stranu mají mnohem méně vedlejších nežádoucích účinků.
Můj přístup k farmakologickým prostředkům pro zmírnění bolestí se tak v porodním plánu změnil z „určitě mi hned napíchněte epidural“ na „první zkusím rajský plyn, lokální analgezii, a když to nepůjde, tak jdeme do epiduralu“. Přece jen se mám hodně ráda na to, abych překonávala sebe sama, když vím, že už jsem dávno za hranicemi svých sil, proto jsem ani poté, co se vědomě připravuji na obrovskou bolest, na „zatracovaný“ epidural nezanevřela. (Tak a teď mě všechny bio matky ukamenují, že jsem sobec…)
Přehodnotit názory není slabošství
Myslím, že není hanba přiznat, že některé naše počáteční názory byly mylné, a není potřeba se stydět, když dáme na radu zkušenějších a třeba ze svých postojů částečně slevíme – nebo je naopak úplně přehodnotíme. Například jako já ve výše zmíněném přístupu k epiduralu. Co se ovšem v mém plánu nezměnilo od začátku, je několik zásadních bodů a to, že si nepřeji nástřih, nebude-li to nezbytně nutné (doufám, že mi masáž hráze a cvičení s aniballem pomohou předejít těmto nepříjemnostem), a hlavně to, že požaduji bonding a měření a vážení miminka až po jeho skončení. V porodnici, kde mám rodit, už tyto požadavky berou jako samozřejmost, tak snad bude malá v pořádku a budeme si moci všichni tři na sále vychutnat ty první bezprostřední okamžiky po porodu společně a bez rušivých vlivů.
