Michaela: Dcera se mi narodila v 51 letech

S manželem jsme se poprvé potkali v srpnu 2002 na palubě letadla během letu do Francie. On cestoval na potápěčský kurz a já měla domluvené setkání s přáteli v horách. Pořád jsem na něj pak musela myslet. Když jsem se vrátila domů, napsala jsem mu e-mail, abych věděla, že si kurz užil a je v pořádku. A věci nabraly rychlý spád.

Zanedlouho už jsme společně trávili každý víkend. Klapalo nám to báječně, i když jsme byli oba naprosto rozdílní - já tíhla k józe a kultuře a Tomáš spíše k adrenalinovým sportům. Zapomněla jsem říct, že mně bylo v té době dvaačtyřicet, on byl o osm let mladší. 

Nebyla jsem připravená 

Lékaři se shodují, že nejlepší biologický věk ženy pro otěhotnění je mezi 20 až 30 roky. Ale když mně bylo dvacet, měla jsem plnou hlavu cestování a kariéry. Myšlenky na dítě mi byly naprosto vzdálené. Předpokládala jsem, že na založení rodiny budu mít ještě spoustu času.

Několik let po třicátých narozeninách jsem strávila zotavováním se z těžké dopravní nehody. A čas utíkal. Zatímco všechny kamarádky okolo mě už děti měly, já se snažila uzdravit ze zranění hlavy a posttraumatické stresové poruchy, která se ještě více prohloubila, když dva a půl roku po tomto incidentu zemřel můj otec. Po čtyřicítce jsem se už pro mateřství opravdu necítila připravená. Připadala jsem si stará.

A pak se v mém životě objevil Tomáš, a ten miminko strašně chtěl. Začali jsme se o něj pokoušet hned po svatbě, pro mě ale bylo už pozdě, nedařilo se nám… Byla jsem z toho zaskočená, nervózní a citově nevyrovnaná. Svou garsonku jsem třeba nevymalovala osm let, a to jen proto, že jsem si pořád potají myslela, že když bychom měli dítě, nebyl by to pro něj vhodný domov a hned bychom se stěhovali. 

Podstoupili jsme řadu nepříjemných vyšetření a museli čelit mnoha překážkám. Jeden lékař v nemocnici dokonce odmítal vyšetřit mého muže kvůli mému vysokému věku. „Udělejme za tím tlustou čáru, co říkáte?“ vypadlo z něj. Strašně mě rozzuřil a cítila jsem se ještě frustrovanější. 

Chtěla jsem to vzdát 

Lidé se nás často ptali, jestli uvažujeme o adopci. Já bych s ní souhlasila hned, ale Tomáš to tak necítil - a takové rozhodnutí má být společné. Jediným východiskem pro nás tedy bylo umělé oplodnění. Podstoupila jsem celkem tři pokusy léčby neplodnosti, ale nepodařilo se.

Zklamání se prohlubovalo a já už byla odhodlaná to vzdát. Manžel mi ale byl obrovskou podporou a nechtěl o tom ani slyšet. Našel jednu soukromou kliniku, kde měli stanovený nejvyšší možný věk ženy pro provedení umělého oplodnění 51 let.

Další pokus jsem nejdříve odmítala, nechtěla jsem znovu prožívat to trápení, ale nakonec jsem ustoupila. Bohužel ani tentokrát to nezafungovalo. Klinika pro nás výjimečně prodloužila termín o tři měsíce, kdy mohla být použita poslední dvě embrya... 

Ranní šok 

Už jsem si od toho nic neslibovala a ničemu nevěřila. Jednou v noci jsem se vzbudila, potřebovala jsem nutně na toaletu, a vtom jsem si vzpomněla, že bych si rovnou mohla udělat těhotenský test. Jen tak, abych zjistila, jak na tom jsem tentokrát. Zase nic. Zklamaná jsem se vrátila do postele a snažila se usnout.

Když jsem se ale o pár hodin později podívala znovu, test byl pozitivní! Vzala jsem ho s sebou do lékárny. „Mohla bych být těhotná?“ ptala jsem se lékárnic. „Ano, stoprocentně jste!“ odpověděly s úsměvem. 

Radostí jsem začala tančit! Zprvu jsem byla hodně opatrná a styděla se lidem kolem sebe prozradit, že jsem těhotná. Když se to rodina i naši přátelé konečně dozvěděli, byli nadšení a slavili s námi. Jeden ze sousedů dokonce trval na tom, že mi bude pomáhat s nošením nákupů z obchodu. 

Štěstí nás našlo 

Naše holčička Sandra se narodila posledního září v devět hodin ráno. Je zdravá, má po partnerovi tmavé vlasy a modré oči. Mateřství si užívám naplno a z Tomáše se mezitím stal přeborník ve vyměňování plenek.

Dopředu bych se chtěla Sandře omluvit za to, že bude mít pravděpodobně nejstarší matku ve škole, ale pevně doufám, že se posměškům vyhne. Dala nám oběma nový smysl života. Už si život bez ní nedokážeme představit.