Potíže s chováním dítěte: Co je ještě normální a co už je za hranou?
Děti by měly občas porušovat pravidla, testovat, kam až mohou zajít, zkoušet trpělivost a pevnost nervů svých rodičů a úplně obyčejně „zlobit“. To k dětství prostě patří. Jenže kdy už začínají být divné projevy chování známkou vážnějšího problému? Takhle to poznáte!
Vzorce chování a specifických reakcí na konkrétní situace i způsoby jednání ve společnosti se u dětí samozřejmě vyvíjejí a mění v průběhu let. Co je naprosto normální u předškoláka, není již akceptovatelné u dospívajícího a podobně. Každý věk, od batolete po puberťáka, má své charakteristické vývojové znaky a typické „zádrhele“, které musí rodiče řešit. A občasné průšvihy (pokud samozřejmě nespadají do kategorie těch hodně závažných) jsou nakonec ku prospěchu věci. Proč? Dítě se díky nim totiž naučí nést důsledky svého chování. Musí zvládnout zasloužený trest, dokázat se omluvit a zjednat nápravu. Tím vším dostává obrovskou lekci do života. Jenže jak včas rozpoznat, zda nevhodné chování a způsoby vaší ratolesti spadají ještě do kategorie „normální a běžné“? A ve kterých případech už mohou být výstražným signálem, že něco není v pořádku a čelíte pravděpodobně potenciálnímu maléru?
Je to moje dítě vůbec normální?
Nepřehlížejte varovná znamení, která mohou naznačovat vážnější problém nebo specifickou poruchu chování či učení. To je pak na místě bez zbytečného otálení konzultovat s odborníky. Patří mezi ně zejména toto:
*Problémy při zvládání emočních výbuchů:
Pro batolata a předškoláky jsou typické občasné výbuchy vzteku a temperamentní prosazování vlastní vůle, starší děti už by ale měly být schopny své emoce a pocity ovládat společensky vhodným způsobem. Pokud přesto nedokážou ukočírovat a udržet v přijatelných mezích svůj hněv, frustraci nebo zklamání, je něco špatně.
*Impulzivní reakce:
Pozor, nejde o nevinnou spontánnost! Uvědomělého ovládání impulzivního chování by mělo být dítko schopné od začátku školní docházky, tedy v šesti či sedmi letech. Pokud je i pak často vzteklé, agresivní, křičí, dupe nebo kope kolem sebe, pravděpodobně potřebuje psychologickou pomoc k rozvoji a stabilizaci svých emocionálních dovedností.
*Chování neodpovídá výchově:
Jste důslední, vyžadujete disciplínu, máte doma stanoveny hranice, a potomek je opakovaně a bez ohledu na důsledky překračuje? Je normální, že děti opakují své chyby, nedomýšlí následky a porušují dospělácké pokyny a nařízení, pokud tak ale jednají nepřetržitě a k zákazům či povelům jsou netečné a lhostejné, jde již o problém.
*Potíže ve škole:
Projevuje se vaše dítě nestandardně, jeho reakce na nejrůznější podněty a každodenní situace se vám nezdají přiměřené, a navíc pozorujete, že jeho nevhodné způsoby chování zasahují do jeho vzdělávání? Má potíže ve škole, stěžují si na něj učitelé, nevychází se spolužáky, zhoršil se mu prospěch, nedokáže v klidu sedět a připravit si domácí úkoly? Je roztěkané a nepozorné? Zbystřete, to vše naznačuje některou z vrozených vývojových poruch chování, případně poruchu spojenou s vývojovými překážkami učení.
*Konflikty s vrstevníky:
V případě, že chování dítěte výrazněji zasahuje do jeho společenských vazeb a znemožňuje mu běžnou sociální interakci, na nic nečekejte a vydejte se za odborníkem. Je obvyklé, že školáci mívají potíže a neshody se svými vrstevníky v kolektivu, špičkují se, hádají a usmiřují, pošťuchují se, dělají si naschvály a tak dále. Pokud ale vaše dítě nemá žádné kamarády, v kolektivu spolužáků je bezradné a nedokáže navazovat a udržovat zdravé vztahy s vrstevníky, je na čase zakročit.
*Sebepoškozování:
Zde je řešení zcela nekompromisní a mělo by být rychlé. Jakékoli dítě, které si záměrně ubližuje – ať už se schválně řeže, škrábe do krve, popálí, odmítá jíst, bouchá hlavou o zeď – nebo opakovaně mluví o sebevraždě, by mělo být okamžitě vyšetřeno odborníkem v oboru duševního zdraví (psychologem nebo v takovémto případě ještě lépe psychiatrem).
