Máte doma anorektičku aneb poznali byste, že je dcera nemocná?

Ročně se kvůli poruchám příjmu potravy léčí něco málo přes 3000 pacientů, z devadesáti procent ženy. Skoro polovinu pacientek tvoří dívky do 19 let. Jak je to možné? Někdy stačí, když rodiče nebo lidé, na kterých dívkám záleží, vedou řeči o tom, jak velký mají zadek a že by se měli více hýbat.

Pokud mají dospívající zároveň potíže se sebevědomím, může to být počátek velkého průšvihu. Anorexie či bulimie jsou totiž příznakem hlubších psychických potíží, nikoli nakažlivou epidemií způsobenou vychrtlými modelkami. 

Věk ohrožených touto nemocí se stále snižuje, v praxi je možné se setkat s osmiletým dítětem s některou z poruch příjmu potravy, zároveň se s poruchami příjmu potravy potýkají dospělé a čím dál starší ženy. 

Ani lékaři přitom nevědí, kolik nemocných je ve skutečnosti, protože spousta nemocných často pomoc vůbec nevyhledá, a nejsou tedy nijak podchytitelní. „Většina klientů s poruchou příjmu potravy s aktivní léčbou otálí – v dlouhodobých průzkumech se ukazuje, že léčbu klienti vyhledávají až po 3 až 5 letech od prvních příznaků nemoci. Porucha příjmu potravy tak často zůstává přehlížena, a to jak samotným nemocným, tak jeho blízkým okolím," varuje Jana Sladká, zakladatelka a ředitelka Centra Anabell, které se věnuje především dívkám s poruchami příjmu potravy.  

Ona jen trochu blázní

Jinými slovy – mnoho dívek nebo mladých žen touto nemocí trpí, aniž by to jejich nejbližší okolí tušilo. Nevědí to jejich kamarádi, partneři ani rodiče. Mnozí z nich si sice všimnou, že dívka často řeší svou postavu a hubnutí, ale přičítají to tomu, že usiluje o zdravý životní styl. Případně že jsou trochu poblázněné časopisy o módě a příběhy slavných modelek. Nemocní se navíc často bojí zavítat do psychiatrické ordinace. Svůj problém zcela skrývají, případně jej řeší jen s kamarádkou.

Jak vlastně anorexii poznat? Ukazovat na ni mohou následující příznaky:

• obavy z tloušťky
• manipulace s jídlem sloužící ke snížení hmotnosti
• zkreslené vnímání vlastního těla
• člověk ztrácí zájem o přirozené aktivity – setkávání se s přáteli a vrstevníky, rodinný život, společenské aktivity a zájmy, výrazně se orientuje na výkon.

Ani když rodina odhalí, že dospívající trpí anorexií, není vyhráno, protože tyhle holky, případně kluci si budou jen obtížně připouštět, že jsou nemocní. Podle Jany Sladké je potřeba, aby se společnost, která nemocného obklopuje, stala určitou informační, ale i motivační a podpůrnou sítí.

Mám o tebe strach...

Na druhou stranu je třeba při pomoci bližnímu s poruchou příjmu potravy bedlivě volit slova. „Znamená to nabídnout pomoc, projevit zájem, neodsuzovat a nevysmívat se. Také musíme počítat s tím, že se člověk bude bránit, tvrdit, že je vše v pořádku, že se nic neděje. Klidně vyjádřete své pocity, svůj strach o něj, mluvte za sebe: Všimla jsem si, že… A mám o tebe strach. Kdybych ti mohla nějak pomoct, můžeš se na mě obrátit. Nebo: Ráda bych ti pomohla, ale nevím jak, co bys potřeboval? Vyhněte se ale sdělování formou: Ty jsi zhubl, ty nejíš, ty nejsi v pořádku... Podporujte je ve vyhledání odborné pomoci a pak oceňte i sebemenší snahu či úspěch. V každém případě se ozbrojte trpělivostí a nezapomínejte na svůj vlastní život,“ radí Dana Starostková, vedoucí poboček Centra Anabell v Praze a v Ostravě.