Děti mě vůbec nezajímaly, bála jsem se, že budu špatná máma!

Už dlouho předtím, než jsem vůbec začala uvažovat o tom, že bych si mohla pořídit potomka, jsem v sobě tajně nosila obrovský strach. Trápilo mě, zda v sobě vůbec někdy najdu sílu k rozhodnutí, že chci porodit dítě. Hluboko ve své duši jsem byla přesvědčena, že nikdy nemůžu být dobrou mámou. S dětmi jsem to nikdy neuměla, v jejich společnosti jsem se cítila nervózní a nejistá. Sice jsem se s nimi ráda pomazlila, pohladila je nebo pochovala. Ale když po mně někdo chtěl pomoc při přebalení nebo koupání, umírala jsem strachy, že dítko upustím nebo mu ublížím. Zkrátka jsem mrňata měla vždycky ráda, ale nepotřebovala jsem být nutně v jejich společnosti. Nikdy mě ani nenapadlo půjčit si od kamarádky kočárek, abych si zkusila povozit miminko, nikdy jsem se nenabídla sestře, že pohlídám synovce…

Panenky? Děkuji, ne!

Některé ženy jsou pro mateřství zkrátka jako stvořené, mateřskou lásku mají v sobě zakódovanou naprosto přirozeně snad už od narození. Něžně se starají o své panenky, plyšáky krmí z plastové lahvičky, v dětském kočárku neúnavně vozí všechno, včetně koťátek, pomáhají maminkám starat se o mladší sourozence, a když jsou starší, přivydělávají si jako chůvy cizích dětí. Ani jedna z těchto činností nepatřila nikdy mezi mé zájmy. Pamatuji se, že mnohem raději než o tři roky mladší sestru jsem měla našeho psa. Vždycky jsem milovala zvířata a domů jsem nosila pořád nějaké chlupaté mazlíčky, od křečků až po zbídačenou toulavou kočku. Ale vždycky, když přišlo na děti, cítila jsem se nepříjemně, trapně a nepohodlně. Vlastně mě spíš obtěžovaly. Byly rozjívené, hlasité a uječené, zatímco já byla spíše plachá a tichá holčička, která většinou stála opodál.

Nenuťte mi kupu dětí!

Když jsem se seznámila s mým současným manželem, brzy jsem poznala, jak moc miluje děti a že to s nimi báječně umí. Čas s nimi si naplno užíval, vypadal pokaždé tak přirozeně, uvolněně a šťastně. Napodoboval záchvaty vzteku kolemjdoucích batolat, své neteře vyhazoval do vzduchu, dokud neřičely nadšením i hrůzou, se synovcem si hrál na Hvězdné války nebo celé odpoledne kopali do míče. Když jsem ho pozorovala, zamilovala jsem se do něj ještě mnohem víc. Zároveň jsem ale v koutku duše i trochu žárlila, to přiznávám.

Vzpomínám si, jak mě na naší svatbě jedna z gratulantek z příbuzenstva objala a zašeptala mi: „Doufám, že máte v plánu mít spoustu dětí, až s nimi je totiž život naplněný a smysluplný.“ Zrudla jsem až za ušima a v duchu se zastyděla, protože jsem byla přesvědčena, že právě tohle je v našem případě hodně nepravděpodobné. Po velké rodině jsem opravdu ani trochu netoužila.

Všechno je jinak

Manželský život byl úžasný, hodně jsme cestovali, bavili se, chodili do kina i tančit, o víkendech pak na výlety s přáteli, zkrátka jsme si užívali blaženého a bezstarostného života. Jenže po třech letech jsem začala mít divný pocit, že nám něco chybí. Aniž bych si to zpočátku uvědomovala, začala jsem si kolem sebe stále víc a víc všímat…Ano, dětí! Najednou jsem je viděla všude, byly pořád kolem mě. A najednou to přišlo jako blesk z čistého nebe – toužím po tom, mít jedno takové v náručí, pohladit a políbit vlastní dceru nebo syna. Můj strach, že možná nebudu ta nejlepší máma, sice nezmizel, ale najednou jsem věděla, že bych své dítě milovala natolik, že bych se o něj dokázala postarat. Cesta k mateřství nakonec nebyla úplně snadná, zkomplikovaly nám ji zdravotní potíže, takže otěhotnění chvíli trvalo a potřebovali jsme k tomu pomoc lékařů, jakmile jsem ale miminko nosila pod srdcem, veškeré mé obavy se začaly až zázračně zmenšovat. První tři měsíce po porodu byly, kvůli kolikám, natolik náročné, že jsem si ani nestačila uvědomit, jak rychle se všechno potřebné učím.

Nemusím být dokonalá

Jsem životu vděčná za ten největší dar v podobě mého syna. Jsem do něj beznadějně zamilovaná a udělala bych pro to (dnes už dvouleté) stvoření všechno na světě. Najednou je všechno tak přirozené a jasné, ani trochu náročné nebo nepříjemné! Být mámou se mi líbí tisíckrát víc, než jsem si myslela, že je to vůbec možné. Učí mě pohlížet na svět úplně jinak, smát se z celého srdce a vážit si každé společné chvilky. Nesnažím se být za každou cenu dokonalá máma, chovám se instinktivně – a hlavně bezpodmínečně miluji! Musím ale přiznat, že pokud jde o „děti ze sousedství“, stále se v jejich blízkosti necítím úplně ve své kůži a neumím k nim přistupovat tak lehce a naprosto přirozeně jako můj skvělý muž. Už ale vím, že to vůbec nevadí. A víte co? Doma už začínáme pomýšlet na to, že bychom synovi pořídili sourozence. Snad to vyjde.