Když táta přijde o práci: Budeme moci zase jezdit autem a na lyže, ptaly se děti
Ačkoli zrovna teď je nezaměstnost nízká, stejně se to může stát. Rodič přijde o práci. Jak takovou bolestivou životní událost oznámit dětem? Mlžit, přesvědčovat, že je vše v naprostém pořádku nebo být zcela upřímní a seznámit je na rovinu s nelítostnou realitou? Se svým životním příběhem se svěřila dvojnásobná maminka Martina (39). Podle ní to byla pro všechny důležitá, i když bolestná cesta, plná překvapení!
Když přišel můj manžel ze dne na den o práci, byl to šok. A nebylo pro nás snadné najít ta správná slova a co nejšetrnější způsob, jak takovou věc říct dětem. Nechtěli jsme je zbytečně stresovat a děsit.
Naopak, naším přáním bylo, aby zůstaly co nejvíce v klidu a nemusely se obávat, co všechno může tato nepříjemná situace změnit v jejich (našem) životě k horšímu. Jenže jak se s tím vším popasovat a do jaké míry je na místě ratolesti šetřit? Před skutečností neutečete!
Dort? Slavíme? Táta má práci?
Když dostal můj muž výpověď (po 15 letech v úspěšné firmě zabývající se finančním poradenstvím), bylo našim synům 12 a 7 let. Zpočátku skákali nadšením, že mají najednou svého hrdinu, fotbalového brankáře a parťáka na zápasy v karate i počítačové hry celé dny jen pro sebe. Že namísto toho, aby někde v kanceláři do noci zpracovával rozpočty, byl k dispozici pro vyjížďku na kole, rybaření mebo výrobu zahradního domečku.
Časem jim to ale samozřejmě zevšednělo, začali se vyptávat. Dodnes si pamatuji ten okamžik, kdy za mnou starší syn Adam přiběhl do kuchyně, spatřil v lednici oblíbený čokoládovo-šlehačkový dort a radostně vykřikl: „Jé, maminko, tatínek má novou práci a oslavíme to?“ Smutkem a bolestí se mí stáhnul hrudník, když jsem musela odpovědět, že dort je pro spolužáky a paní učitelku jeho mladšího bratra Šimona. Pro něj tedy rovnou dvojitá pohroma!
Nechtěli jsme je děsit!
V tu chvíli jsem ale netušila, že bude hůř. Za pár týdnů jsem totiž přišla o práci i já. Nervozita, napětí, psychická nepohoda a obavy se ještě prohloubily. Před kluky jsme se museli tvářit, že se žádná tragédie nekoná a všechno zvládneme, slíbili jsme jim, že si brzy oba najdeme nová zaměstnání a všechno zase bude jako dřív, naše životy se vrátí do starých kolejí.
Za nic na světě jsme je nechtěli vystrašit. Bolelo mě u srdce, když jsem si uvědomila, že místo kamarádů, sportu a videoher zaměstnává jejich hlavičky fakt, že rodiče jsou bez práce. Chviličku byli sice oba blažení, že mají rovnou dva řidiče, kteří jsou jim plně k dispozici, doma je každý den naklizeno a na stole čeká teplá večeře o dvou chodech.
Zejména ten starší se ale brzy začal zajímat, co s námi bude, když dojdou peníze a pořád nebudeme mít novou práci. A když mi nabídl své úspory, rozplakalo mě to. Je to citlivá a přemýšlivá duše a nemělo cenu před ním nadále hrát komedii. Mučil mě pocit, že je ochoten brát takové břemeno na svá bedra. Pokud šlo o mladšího syna, dokud byla v mrazáku zásoba čokoládové zmrzliny, jeho svět zůstal nezměněn. Alespoň navenek. Jen někdy poránu zapomněl na nové okolnosti a rozespale se nad hrnkem čaje zeptal, proč je táta ještě pořád doma? V naší vlastní verzi filmového trháku Na hromnice o den více jsem mu připomněla, proč to tak je a pak jen sledovala, jak se v jeho tváří překvapený výraz mění ve smutný a zklamaný.
Úzkost před dětmi neutajíte!
Každý takový pohled, povzdech nebo i nevinně pronesená otázka či poznámka, ve mně vyvolávaly pocit, že jsme selhali. Proto jsme se snažili, navzdory nepřetržitým obavám z hromadících se účtů, udržet rostoucí paniku pod kontrolou a nedávat ji před dětmi najevo.
O tíživé finanční situaci a odmítavých odpovědích na pracovní inzeráty, jsme se bavili výhradně v noci, když synové spali, pološeptem, aby nás náhodou nezaslechli. Jenže jak dlouho to takto vydržíte? Po pár měsících už nebylo možné vytrvale předstírat, že všechno bude v pořádku, úzkost se nedá skrývat dlouho, stala se naším každodenním společníkem a vykukovala doslova z každého kouta našeho domu.
Měli jsme obrovské štěstí, že díky úsporám a finanční rezervě, kterou se nám povedlo dříve vytvořit, jsme si mohli alespoň v základních věcech udržet standard, na který byli kluci zvyklí. Manželovi se podařilo sehnat pár brigád a jednorázovách pracovních nabídek, kterým se věnoval převážně po večerech, oba jsme denně rozesílali životopisy s žádostí o práci a docházeli na vyčerpávající pohovory. A kluci nás v jednom kuse atakovali otázkami, kdy „už“ bude všechno zase jako dřív…
Proč tátu nechtějí? On to neumí?
Nakonec se mi podařilo sehnat práci na částečný úvazek a po neuvěřitelně dlouhých 14 měsících obdržel i manžel nabídku zaměstnání! Ta úleva! A nikdo nebyl nadšenější, než Šimon, který se na rovinu zeptal: „Znamená to, že už nemusíme pořád chodit pěšky? A pojedeme zase lyžovat? Zůstali jsme na vteřinu zkoprnělí, jenže on vzápětí dodal: „ Ale mě opravdu nevadí, jestli to nejde, hlavně, když se budeš mami smát a táta s námi půjde ven.“
Naše štěstí ale netrvalo dlouho, po půl roce byl manžel kvůli restrukturalizaci opět propuštěn. Znova jsme cítili, jak se pod námi propadá země. Po jednom z pohovorů, do kterého vkládal velké naděje, dorazil vyčerpaný manžel domů s tím, že snad dopadl dobře. Odešel se převléct a mezitím se na mně otočil Adam, schoupený na židli za stolem a šeptem se zeptal: „Mami, myslíš, že tuhle práci dostane?“ „Zlato, doufám, že ano,“ řekla jsem. A syn se svraštělým čelem pronesl: „A táta není dobrý v tom, co dělá? Neumí to dobře? Proč ho nikde nechtějí přijmout?“ Když jsem viděla, jak jeho kdysi veselou a bezstarostnou tvář zahaluje strach a nedůvěra, lomcovalo to mým srdcem. Ujistila jsem ho, že děláme vše, co je v našich silách, abychom se navrátili k „normálnímu“ životu, ale bez ohledu na momentální trápení jsme pořád jedna rodina a budeme se o něj i jeho bratra starat a bezpodmínečně je milovat.
Krizový plán v záloze
Pohovor skutečně dopadl na výbornou a manžel nastoupil do nové práce. Radovali jsme se, ale kluci žili i nadále v nejistotě a plni obav. Musela jsem je často ujišťovat a uklidňovat. Pokaždé, když spatřili manželovo auto před domem dříve, než se očekávalo, vtrhli do dveří a téměř bez dechu volali: „Proč je už táta doma? Má pořád práci?“ Když jejich nedůvěřivost trvala příliš dlouho, obrátila jsem se na psycholožku a požádala o radu. Vysvětlila mi, že jejich úzkosti jsou přirozené a i když je samozřejmě dobré je uklidnit, stejně tak je na místě nebát se předložit a popsat i ten nejhorší možný scénář.
Promluvit si s nimi, co bychom dělali, kdyby se jednoho dne táta vrátil domů s tím, že zase přišel o práci. Zdůraznit, že bychom to zvládli a předložit konkrétní plán. Chci, aby se moji synové věděli, že se v životě mohou kdykoli stát neočekávané a nepříjemné události, a oni nebudou mít jinou možnost, než jež je přijmout a postavit se jim čelem. Poprat se s problémy a bojovat navzdory nepřízni osudu.
Právě to utváří totiž jejich charakter. Pokud nám ztráta zaměstnání a veškeré trable s tím spojené, přinesly něco pozitivního, tak jednoznačně zjištění, že když se stane průšvih, naše rodina to ustojí a přežije. A že dokážeme být pokorní, vděční, semknout se a mít úctu jeden k druhému.
